„Taky mě překvapil tím, jak skvělé dělá palačinky. Přála bych si, aby existovala nějaká palačinková soutěž, které by se mohl účastnit. Totálně by vyhrál,“ říká ADRIANA FIALOVÁ, fotografka.
„Moje město snů má z jedné strany hory a z druhé moře, je věčně dvacet stupňů, má veřejný prostor jako v Kodani, kavárenskou scénu jako v Berlíně a kulturu jako v New Yorku. Kecám, stačila by Praha, která omezí auta v centru, zatočí s vizuálním smogem a nakopne výstavbu dostupného bydlení,“ říká ŠTĚPÁN BÄRTL, vedoucí kanceláře CAMP.
Máte nějaké rituály jako dvojice?
Áďa: PLÁC! Vždycky, když je stejný čas jako třeba 11:11 nebo 13:13, plácneme si dlaněmi a něco si přejeme. Občas si to píšeme i ve zprávě. A Štěpán si někdy takhle prý plácne i sám, když ví, že nemám čas odpovídat zrovna 🙂 Já si teda zase obvykle zapomínám něco přát.
Štěpán: Jo máme, třeba si musíme plácnout vždycky, když se náhodou koukneme na hodinky a je stejná hodina a minuta (např. 11:11 nebo 12:12). Oba máme úchylku na auta značky Saab, takže běžně někam jdeme a jeden z nás vykřikne přes celou ulici „SAAB!“ Pak je tu hra „Jaké tři věci bys odsuď vymazal, aby to tu bylo hezčí?“ pokaždé, když jsme v nové restauraci nebo hospodě.
Co děláte rádi společně, ale nikdo by to do vás neřekl… 🙂
A: Milujeme běžky, spaní v dodávce a koukáme na hokej, ale to není asi nic tajnýho 🙂
Š: Letos jsme začali koukat na hokej! Fandíme Pastovi a celému „českému“ mančaftu z Boston Bruins, i když nás trochu rozzlobili, že se nechali vyklepnout hned v prvním kole playoff a pak nepřijeli na mistrovství. Áďa si ale často plete, kdo hraje a u každého žlutého dresu se táže „jestli už hrajou ty pingvíni“.
Čím jste jeden druhého v rámci vztahu překvapili?
A: Štěpán je vynikající kuchař! I když vaří zásadně podle vlastní intuice a ne podle receptu, nepřestává mě překvapovat, co vždycky vykouzlí (Horší je, když se stejným přístupem staví nábytek z IKEA, vždycky mu zbyde spousta součástek). Taky mě překvapil tím, jak skvělé dělá palačinky. Přála bych si, aby existovala nějaká palačinková soutěž, které by se mohl účastnit. Totálně by vyhrál.
Š: Áďa mě překvapila už na našem úplně prvním rande, kdy jsem jí vzal do hospůdky u Budyho, což je prostě taková kouzelná čtyřková putyka na Libeňském ostrově. Bál jsem se, že nad ní bude ohrnovat nos, protože jsem jí tehdy znal převážně jako holku, co fotí načančané jídlo pro Lukáše Hejlíka. Nefňukala, poslala tam dvě piva a řekla, že je to boží. Taky mě nepřestává překvapovat svým neskutečným optimismem, ale nebudu tu sentimentální…
Vtipný fakt o tom druhém & jeho typické gesto…
A: Štěpán neustále vyměňuje začáteční písmenka u dvojslovných spojení. Většinou, když někam jedeme autem a koukáme po cedulích. Takže se třeba začne smát a řekne „kozor poně!“ nebo „Bníšek pod Mrdy“. Miluju to na něm! Vždycky umí pobavit. Především sám sebe.
Š: Když nemá ponožky, tak se jí potí dlaně. Je to fakt divný. A gesto? Často přivírá oči a podezřívavě mžourá. Většinou na mě, když jí beru jídlo.
Jaký projekt vám nyní dělá radost?
A: Momentálně nejvíc Bärtl junior 🙂 Ale už se těšíme za měsíc na dovolenou v Norsku. Taky jsme si pořídili s kamarády zahrádku v zahrádkářské kolonii u Libeňského mostu, takže nás snad čeká léto plný grilování, okopávání záhonků (hlavně Štěpán) a ujídání jahod (hlavně já).
Š: Pořídili jsme si společně s dalšími kamarády chatičku se zahrádkou na Libeňském ostrově (hned naproti té hospůdce U Budyho, kde jsme měli první rande), takže se ve volném čase rejpeme v hlíně a sázíme ředkvičky a rajčata. Pak nás čeká jeden společný dlouhodobý projekt od října – ještě nemá jméno, ale už víme, že to bude kluk.
Je to nějaký čas, co jste byli v NY. Co byl pro vás nejsilnější NY zážitek?
A: I když jsem to čekala, stejně mě překvapilo to množství vjemů všude kolem mě. Moc se mi líbily jakékoliv pohledy z výšky na město a pokud jde o městskou část, tak určitě mě nejvíc bavil Brooklyn, kde jsme byli ve skvělých obchodech a podnicích.
Š: Bylo toho strašně moc, ale na první dobrou si vybavím večer, kdy jsme se úplně náhodou dostali do baru v bývalé vodárenské věži vysoko nad Brooklynem. Stáli jsme tam s drinkem v ruce, s výhledem na Manhattan, lehce otupělí po celodenním výletu a jen jsme tupě zírali na obrysy mrakodrapů přes řeku. Hodně zen.
Vysněné místo na společný život.
A: Já sice miluju Prahu, ale věřím že bychom se určitě oba shodli na Kodani nebo Reykjaviku.
Š: Island, jednoznačně.
Kde se cítíte nejvíc komfortně kromě domova?
A: Málokdy nás baví zůstávat na víkendy v Praze a nadšeně prcháme někam ven do přírody. Naše útočiště je byt v Liberci, tam je to úplnej zen.
Š: V Liberci. Pro mě je to druhý domov, pro Áďu bych řekl, že už taky. Během pandemie jsem si tam zrekonstruoval malou garsonku, která má balkón a obří prosklené okno ze kterého vidíte na celé město. V zimě tam jsme skoro každý víkend v Jizerkách na běžkách a večer pijeme víno a koukáme na Ještěd.
Nečekaně skvělý společný výlet?
A: Na moje třicáté narozeniny mě Štěpán vzal na Ještěd, kde jsem vždycky hrozně moc chtěla přespat. Celou cestu z Prahy jsem myslela, že jedeme na náš liberecký byt, když nečekaně zavolal „překvapení“ a zatočil směrem k Ještědu. Bylo to fakt krásný!
Š: Když jsme se dali s Áďou dohromady, měl jsem modrý obytňák, kterému jsem říkal Tardis. V servisu trávil možná víc času než na cestách, ale když už jsme někam vyrazili, bylo to super. První spontánní výlet byl do Českého středohoří mezi kopce Raná a Oblík. Spali jsme s otevřenými dveřmi, večer koukali na hvězdy a ráno na paraglidisty, kteří skákali z vrcholků dolů. Od té doby se tam pravidelně vracíme.
Jakým dárkem zaručeně jeden druhého potěšíte?
A: Štěpánovi by udělalo radost něco outdoorovýho nebo novej dres na kolo, ale z těch všedních drobnůstek by kdykoliv ocenil kebab z gemüsse nebo kdybych mu připravila vanu jako Monica Chandlerovi v Přátelích.
Š: Áďu potěší i úplná blbost jako pytlík Schoko-bons. Teď ale k narozkám dostala vázu od Dechem, tak jsem si šplhnul.
Kniha, kterou by si měl přečíst každý.
A: Nemám asi žádnou jednu oblíbenou knihu. Vždycky raději doporučuju, co jsem četla nedávno a mám to stále v živé paměti. Mě za poslední dobu fakt bavily knihy Proč jsme tak naštvané, Rozpůlený dům nebo Vzpomínky na úhoře. A taky jsem před New Yorkem četla Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye, což je taková moderní klasika.
Š: Momentálně bych řekl Ministry for the Future od Kim Stanley Robinsona, skvěle vyrešeršované hard science fiction o tom, co provádíme planetě a co můžeme dělat pro to, abychom se tu neupekli. Kdybyste se zeptali jindy, tak bych asi řekl něco od Jonathana Safran Foera, Salmana Rushdieho, Haruki Murakamiho nebo Neila Gaimana.
Áďo, co tě překvapilo v začátcích focení a překvapí tě ještě něco někdy teď a co? Co tě na focení baví nejvíc a nejmíň?
Pořád mě překvapuje, jak rozmanitá práce to může být. Seznámila jsem se díky focení se skvělými lidmi, poznala zajímavé věci a procestovala celou republiku. Na své práci si totálně užívám, jak tu první část, když můžu být během focení v týmu lidí a užívat si tu energii a stejně tak i tu druhou část, když jsem zavřená sama doma u postprodukce a můžu celý den jen mlčet.
Nejmíň by mě bavilo fotit svatby nebo večerní eventy/koncerty, ale mám to štěstí, že můžu fotit jen to, co mě baví.
Štěpáne, jak bys popsal město snů podle tebe? A proč navštívit CAMP?
Moje město snů má z jedné strany hory a z druhé moře, je věčně dvacet stupňů, má veřejný prostor jako v Kodani, kavárenskou scénu jako v Berlíně a kulturu jako v New Yorku. Kecám, stačila by Praha, která omezí auta v centru, zatočí s vizuálním smogem a nakopne výstavbu dostupného bydlení.
A proč do CAMPu? Často se tam potkávají lidi, co to vidí podobně a společně si o tom povídají.
Na co byste chtěli, aby se vás někdo zeptal v rozhovoru?
A: Máš nějaký tetování, o kterým nikdo neví?
Š: Jaká je nejdivnější brigáda, co jsi kdy dělal?
A teď si na tu otázku odpovězte 🙂
A: Mám! Antidepresivní rybičku.
Š: Když jsem byl ještě úplně malej špunt, tak jsem pomáhal v liberecké zoo. Starali jsme se mimo jiné o šimpanze – Jimmyho, Vanilku a Majoránku, a taky o orangutana Oskara. Nejlepší práce ever. Pak jsme ale museli vybírat bazénky po plameňácích, což byl dost humus. Lidi tam ale házeli mince, které jsme si pak mohli nechat. Pak jsem taky pracoval pro hokejový tým Bílí Tygři Liberec jako „kameraman“, který o pauzách zaměřil dva lidi, dal je do srdíčka a oni si pak museli dát pusu. Málem mě vyhodili, protože jsem opakovaně dával do srdíčka lidi, kteří k sobě nepatřili.
S jakou dvojicí byste si rádi přečetli rozhovor na CITY & FOLKS?
A: Mě by bavilo číst o Silvi Tiplicové s Kubou Dohnálkem a o Veru Su (Kvítka v bytě) s Ondřejem.
Š: Třeba Janek Rubeš s Eli Kosmákovou nebo Honza a Marie Vondrákovi.
Děkujeme Ádě & Štěpánovi za dvojrozhovor!
