„Spoustu relaxačních zón a sezení u vody dělají z Kodaně místo, ze kterého nechceš jen tak odjet,“ ADÉLA MITRENGOVÁ, tvoří kabelky a oděvy pod značkou ADEMI, žije v Kodani.
„Doufám, že rok 2023 bude víc “Honza Nedvěd”, Česko a pohodička,“ VOJTĚCH TESÁREK, fotograf žijící v Kodani.
Kdo koho přesvědčoval o životě v Kodani? A kdo je z ní reálně více nadšený?
Adéla: Tak na to je jasná odpověď. Já jsem přesvědčovala Vojtu a docela výrazně. Měla jsem sen v Kodani studovat a žít, tak jsem postupně vytahovala veškerá pozitiva, proč se odstěhovat a upřímně, nebylo to vůbec jednoduché. Vojta to považoval za jeden z mých dalších bláznivých nápadů, ale nakonec na to přikývl. Myslím, že je těžké definovat, kdo je z Kodaně obecně více nadšený, ale vím že aktuálně je více spokojený Vojta, jelikož se mu podařilo najít si práci v oboru.
Vojta: Adéla musela přesvědčovat mě, protože se mi ze začátku moc nechtělo, byl jsem v Praze spokojený a neměl jsem pocit, že bych potřeboval něco zásadně měnit. Nakonec jsem jí ale moc vděčný, že mě k tomu trochu „dokopala”. Nadšení jsme nakonec asi podobně, teda aspoň myslím. Já jen trochu víc teď ke konci a Adéla byla zase na začátku.
Kodaň vs. Praha & vaše postřehy
A: Z Kodaně cítím, že je více pro lidi. Spoustu relaxačních zón a sezení u vody (hlavně v létě) z Kodaně dělají místo, ze kterého nechceš jen tak odjet. Výrazným rozdílem je také ježdění na kole, kamkoliv za jakéhokoliv počasí a bezpečně (to mi v Praze hodně chybí), a to také přispívá ke zdravému městu. Člověk si na cestě z práce na kole krásně vyčistí hlavu. Prahu bych zase definovala jako více historičtější a takovou domáčtější.
V: To je hrozně těžká otázka, Prahu za těch pár let známe o dost víc než Kodaň, navíc si myslím, že nám v Kodani utíká hodně věcí, protože neumíme dánsky. Ale když budu trochu generalizovat a vynechám počasí, tak bych řekl, že Kodaň je o dost klidnější, modernější a více přizpůsobená lidem, ať už množstvím parků, šířkou ulic, množstvím cyklo pruhů a tak podobně. V Kodani je navíc krásně čistá voda, takže se tu dá v podstatě kdykoliv koupat, to mi bude v Praze určitě hodně chybět. Člověk v Kodani jen zřídka potká bezdomovce, nebo drogově závislé lidi, sociální systém je tu daleko více propracovaný a v podstatě každý tu může najít střechu nad hlavou, o tom si v Praze můžeme nechat zatím jen zdát. Někdo by si možná myslel, že Kodaň bude o moc dál, co se týká gastronomie. Fine dinning je tu sice na vyšším levelu, ale takový ten “každodenní restaurační standard” mi přijde v Praze a Kodani překvapivě blízko. Dále mi připadá, že Praha se během roku až tak nemění, zatímco Kodaň v létě a zimě jsou dvě naprosto rozdílná města.
Kodaňané vs. Pražáci & vaše postřehy
A: Těžko se to popisuje, protože určitě je tam rozdíl v tom, zda je to vztah mezi cizinci nebo tuzemci. Pražáci mi připadají vřelejší, pohostinnější a vlastně strašně rádi mezi sebou propojují a seznamují lidi. Kdežto u Kodaňanů cítím opak. Střeží si to své. Za to jsou ale estetičtější, stylovější a vlastně přesně tak, jak to zní, vynikají v těch povrchnějších věcech. Hlavně mají neskutečný cit pro zútulňování. A co se mi na nich líbí hodně je jejich smysl pro posouvání starých nepotřebných věcí dál – blešáky, speciální místnosti pro sdílení věcí v domě, bazary atd.
V: Uf. Když se zamyslím do hloubky, tak mi vlastně přijde, že až tak velký rozdíl to nebude. Možná to ale bude tím, že jsem v Praze vždy jen pár týdnů v roce a vše mi přijde nostalgický a krásný. Lidé z Kodaně určitě vedou v oblékání a v péči o sebe, ale tam už je pomalu, ale jistě dobíháme. Současně bych řekl, že lidé z Kodaně více řeší, jak vypadá prostředí kolem nich, více se starají o svou ulici atp., to se v Praze ještě stále trochu učíme. Může to být ale i tím, že téměř všichni moji vrstevníci už mají svůj byt, který si můžou (celkem v pohodě) dovolit. Asi má pak člověk víc času řešit, jak to vypadá kolem něj, když ví, že na daném místě pár let zůstane. Trochu větší rozdíl taky vidím v tom, a teď se trochu pouštím na tenký led, ale řekl bych, že lidé z Kodaně jsou více fit, může za to ale asi místní kuchyně a hlavně to, že v podstatě všude a pořád jezdí na kole.
Tři tajný kodaňský spoty, které stojí za návštěvu.
A: V centru je už docela vše profláknutý, ale naše čtvrť je docela odlehlá a začíná se hodně rozvíjet – restaurace PAULI, pláž ISHOJ s návštěvou galerie Arken, grilování v parku Valby s výhledem na moře.
V: Café Slussen v létě na víno a koupačku, Kalvebod Fælled na běh a kolo a Valbyparken na grilování a nekonečný procházky.
Poslední fotka v telefonu.
A: Vánoční večeře s našimi českými kamarády Elen a Kristiánem u nás doma.
V: Fotka z “darkroomu”, kde si člověk může pomocí zvětšováku a dalších přístrojů, co znají spíš naši tátové a mámy, vytisknout fotku přímo z filmu. Naučil jsem se to tady během jednoho workshopu a díky tmě, v který člověk musí většinu času pracovat, se to pro mě stalo skvělým nástrojem, jak se odreagovat a zrelaxovat hlavu.
Nejhezčí a nejšílenější společný moment roku 2022?
A: Celá cesta do USA a konkrétně společné zpívání v karaoke v baru v New Yorku. Je třeba dodat, že ani jeden neumíme vůbec zpívat.
V: Nejhezčí moment byl asi ten, kdy jsme se v létě rozhodli, že pojedeme na pláž, měli jsme oba dost práce, ale byl jeden jediný hezký den za posledních pár týdnů. Jeli jsme asi půl hodiny na kole s taškami narvanými jídlem, talířema, skleničkama a ledovýma pivama. Celou dobu to cinkalo a jelo se nám děsně, ale pak jsme půl den jen seděli na pláži, jedli, pili, povídali jsme si a úplně se oprostili od všech povinností. Žádný extra intenzivní mě nenapadá. Možná jen ten, když jsme kvůli zpoždění letu přiletěli do New Yorku ve 2 v noci a nějak si nezjistili, jaké čtvrti jsou za tmy bezpečné a jaké nikoliv. Autobus z letiště nám zastavil asi 5 minut pěšky od hotelu a během těch 5 minut jsme viděli spoustu sjetých lidí, někteří leželi na zemi a některý divně křičeli, zvláštního týpka skákajícího přes švihadlo a další dva lidi, kteří šli za námi a otočili se až v momentě, kdy jsme vpluli do hotelu. Já si do dneška myslím, že šli po nás a Adéla se mi za to ráda směje.
Jaká písnička vystihuje váš rok 2022 a v jakém rytmu byste chtěli, aby se odehrával rok 2023?
A: Jungle – Keep Moving. V harmoničtějším rytmu, u kterého se pak mohou odehrát další situace. Chtěla bych mít jistotu, že na jednom místě už setrváme déle, abych na to mohla navazovat další plány a sny.
V: Rok 2022 asi vystihuje Pursuit of Happiness od Kida Cudiho. Rok 2023 bych radši, aby se odehrál v trochu klidnějším tempu. Poslední 2 roky byly kvůli všemu stěhování a změnám hodně náročný, a tak doufám, že rok 2023 bude víc “Honza Nedvěd”, Česko a pohodička.
Čím jeden druhého rádi překvapujete?
A: Tím, že uklidíme v bytě, když je jeden z nás pryč. 😀
V: Nejvíc tím, když jsem připraven k odchodu přesně v tolik, kolik mi Adéla řekne a nemusíme pak kvůli mně sprintovat na autobus, nebo vlak. A pak, když jeden z nás vstane brzy (jeden z nás = já) a dojede do jedné z našich oblíbených pekáren pro čerstvé pečivo.
Jak by vypadalo, kdybyste si na den vyměnili práci? Bavilo by vás to?
A: Bavilo a moc, protože se focení také částečně věnuji. Vojtěch je ale perfekcionista v technických aspektech, co se týče svícení a postprodukce. Na to bych já neměla nervy. Navíc bych asi ani nezvládla za jeden den objet několik klientů na kole s batůžkem plným techniky.
V: Rozhodně by mě to bavilo, ale přišel bych si jak ten meme labrador v laboratoři s nápisem: „I have no idea what I’m doing“. Adéla mi sice jednou dělala supervizi, když jsem si šil povlak na polštář, ale podle toho, jak se celou dobu smála a pak už mě ke stroji nikdy nepustila si myslím, že v šití neexceluju.
Adél, kdyby bylo možné si vybrat kohokoliv z VIP osobností z celého světa, aby vynesl tvou kabelku, kdo by to byl a proč? A co považuješ za nejobtížnější v rámci tvé práce?
Keira Knigtly – je strašně přirozená a zároveň specifická.
Odlišit se a zároveň přitáhnout tu pravou klientelu. Také umět odhadnout množství a typ produktů, které nechat dovyrobit. A zásadní věc – netahat si práci domů.
Vojto, tvoje tebou vyfocená nejoblíbenější fotka? A oblíbená fotka vyfocená někým jiným?
Asi tahle, kde jsem fotil promo jednoho britského zpěváka působícího v Kodani k jeho novému albu. Často se svými fotkami nejsem 100% spokojený, ale u téhle cítím takový profesní klid a vidím, kam mě rok asistování a odstupu od každodenního focení posunul.
A oblíbená fotka vyfocená někým jiným. To je ta nejtěžší otázka, co jsem mohl dostat, v mobilu mám jednu složku, kde jsou moje nejvíc nejoblíbenější fotky a je jich tam přes 100. Ale jedna z mých oblíbených je ta od Martina Parra. Hrozně mě baví ty barvy, úhel i světlo a vlastně celá ta scéna.
Na co byste chtěli, aby se vás někdo zeptal v rozhovoru?
A: Jestli se cítím šťastná.
V: Co si myslím o Češích.
A teď si na tu otázku odpovězte 🙂
A: Tak teď jsem si docela naběhla. Jsou jisté okolnosti, se kterými se nedokážu pořádně vyrovnat. Také pořád toužím po nějaké stabilitě, protože se cítím rozlítaná. Ale krásný a radostný věci převažují, takže šťastná jsem!
V: Řekl bych, že jsme o dost lepší, než si často chceme přiznat. Každý stát má své problémy a všude někteří lidi využívají mezer v pravidlech, jen se občas tváří, že to tak není. My jsme na sebe v některých ohledech až moc tvrdí. Česko je skvělá země plná talentovaných lidí a krásných míst a já si myslím, že bychom si toho měli začít o trochu víc vážit.
S jakou dvojicí byste si rádi přečetli rozhovor na CITY & FOLKS?
A: S Norou a Viktorem z Visual Narrative.
V: S Davidem Krátkým a Natálií Hofmanovou.
!DĚKUJEME Adéle & Vojtovi za rozhovor! A už teď a teď a teď se tahle sympatická dvojka přesouvá do Prahy!
