Petr & Honza

„O co by se měli lidi více zajímat? O sebe! Zní to sobecky, ale efektem je pravý opak.“ říká Petr Vančura.

Pamatujete si, o čem jste spolu vedli váš první rozhovor? A o čem byl váš aktuálně poslední?

PETR: Určitě jsme se bavili o tom, co děláme ve škole a jaká je to náhoda, že jsme oba herci. Já studoval DAMU a Honza konzervatoř. Utkvělo mi v paměti, že jsme jeli tramvají číslo 17, já v duchu obdivoval Honzovi brýle a zrovna jsme se shodli v zálibě ve skupině Jamiroquai. A ten poslední byl určitě o našem autě, nebo alespoň v autě. Poprvé v životě jsme se totiž stali vlastníky automobilu, takže jsme nejenom partnery, ale nově i řidič a spolujezdec. Je to zábava a zkouška nervů taky, takže o podněty k tématům není nouze.

HONZA: Myslím, že to bylo těsně po našem seznámení, po telefonu a já se ptal, kde se sejdeme? A poslední byl o tom, kde máme nabíječky a kam mizí všechna naše sluchátka:)

Jakým veršem byste vystihli jeden druhého?

PETR: Nevím, jestli existuje nějaký veršík o dobrosrdečném mravenečkovi?

HONZA: Čočovička.

Čím zaručeně jeden druhého rozesmějete?

PETR: My se rozesmíváme pořád. Furt něco vymýšlíme, blbneme. Honza mě nedávno rozesmál jednou větou. Hráli jsme si na starý lidi a Honza řekl: „Jó tehdá, to jsme ještě mohli hejbat nohama“.

HONZA: Péťa mě rozesmívá pořád. Nejraději mám jeho ranní vyprávěnky o čemkoli. Já ho rozesmívám myslím často nechtěně, většinou, když si na něco nedokážu vzpomenout…

Za co jste se v poslední době pochválili a pokárali?

PETR: Úplně naposledy jsem Honzu pokáral asi za to, že se loudá a jdeme na můj vkus pomalu nebo pozdě. To se děje téměř denně, takový náš folklor. A významnější pokárání, který si pamatuji, je za to, že se Honza málo chválí. A za tento odhalený fakt jsem se pak vnitřně pochválil.

HONZA: Sám sebe jsem pochválil  za úkoly, které jsem tento týden chtěl splnit a splnil jsem je. Pokáral jsem se za to, že jsem zase nestíhal někam dorazit včas a běžel na poslední chvíli. Péťu teď aktuálně nejvíc chválím, jak dobrý je řidič začátečník a jak mu tato nová role neskutečně sluší.

Jakým umělcem byste se chtěli na jeden den stát?

PETR: Proč na jeden den? Já bych se chtěl stát malířem, výtvarníkem. Prostě proto, že je obdivuji a spatřuji v téhle disciplíně jistý vrchol sebevyjádření.

HONZA: Teď mě dost baví  Cher. Takže Cher v 70tých letech. Jednak to je žena, to už samo o sobě stojí za zkoušku a jednak má myslím smysl pro humor a jednoduše 70. léta a její kostýmy jsou dechberoucí. Jinak bych ideálně klidně každý den zkusil někoho jiného, v jiné době, s jiným osudem…

Jak byste popsali svůj vztah k městu a k přírodě?

PETR: Já miluju, když se to prolíná. Jsem profesionální vyhledavač koutů, kde se obojí potkává. A v tomhle ohledu máme ohromné štěstí, že bydlíme v Praze, krásném městě plném historie a zeleně. My bydlíme hned vedle Stromovky takže úplné BINGO. Jsem jednoznačně městský člověk, kavárenský povaleč, restaurační žrout a parkochodič. V New Yorku jsem byl pečenej vařenej v Central Parku, miluju Brno a můj osobní objev byla třeba Lublaň, která má velice lidský rozměr a je prý nejzelenějším městem Evropy. Takže města, ale zeleně.

HONZA: Obojí milujeme. Často v městě hledáme přírodu. Přírodu bez města si dokážu představit moc dobře, město bez přírody hůř.

Čím a kým se nejraději obklopujete a proč?

PETR: Čím jsem starší, tím víc se otevřeně hlásím k samotářství. Když jsem sám, tak se obklopuji myšlenkami a fantazírováním. Jinak mám rád společnost chytrých a laskavých lidí, mých kamarádů. Honzou se obklopuji. A věci, hmmm, jsem obsesivní sběratel krásných věcí, ale nevím, zda by je i jiní považovali za krásné. Často se obklopuji představou, že jsem obklopen těmi krásnými věcmi a už nikdy nebudu mít potřebu vyjít ven.

HONZA: Péťou – je to moje všechno. A pak dalšími blízkými. Pak  jsem občas i rád sám se sebou. To je taky někdy fajn.

Pracujete někdy se svou popularitou ve smyslu vyzdvižení konkrétního společenského tématu, problému apod. Jak to děláte? O co, by se podle vás měli lidé více zajímat?

PETR: Rád bych lidi inspiroval, což vyžaduje především práci na sobě samém. S tím může začít kdokoliv, takže to je asi hlavní myšlenka, kterou bych rád dostal k co nejvíce lidem. Jinak jsem dost alergický na typ onanistické charity, která má akorát nahnat lajky a popularitu. A o co by se měli lidi více zajímat? O sebe! Zní to sobecky, ale efektem je pravý opak.

HONZA: Snažím se. To, co mi přijde palčivé a nějak se mě dotýká, za to pak dokážu bojovat. Způsobů je víc. Od rozhovorů po aktivní účast třeba při protestech organizovaných sdružením Milion Chvilek pro Demokracii nebo veřejné podpory kampaně Jsme Fér za manželství pro všechny. Lidé by se podle mě měli zajímat o sebe. Ale ne sobecky. Pragmaticky se zamyslet, co je trápí, s čím nejsou ve shodě a pak podniknout cokoli, co podle nich samotných povede k jejich spokojenosti. Jen tak se asi dá změnit většina celospolečenských problémů, které se zdají pro jednotlivce neprůstřelné.

Na co byste chtěli, aby se vás někdo zeptal v rozhovoru?

PETR: Jste opravdu tak úžasný?

HONZA: Nechtěl bych aby se mě na nic ptal, chtěl bych abychom spolu šli třeba na kafíčko a tak společně pobyli.

A teď si na tu otázku odpovězte. ☺

 PETR: Ano.

HONZA: Na kafíčko chodím rád. A rád si tak pobydu. Sám nebo s někým.😎

S kým byste si rádi přečetli rozhovor na City & Folks?

 PETR: S kýmkoliv, jehož pohled na svět mě nějak obohatí, nebo je zábavný, má nadhled, nebo je jednoduše fajn, mistr svého oboru, nebo jenom zvládá osobní krizi. Nechám se překvapit.

HONZA: S Ladou Brůnovou, s Medou Mládkovou, s Miroslavou Němcovou nebo s mými rodiči.

DĚKUJEME PETROVI A HONZOVI ZA ROZHOVOR.