„Kdybych měla teleport, tak bych chtěla být kdekoliv v divočině. V USA nebo Kanadě. Sama s mým mužem v přírodě daleko od lidí a blízko ke zvířatům. S batohem na zádech a bez signálu. Chytat v řece duhové pstruhy a pozorovat zvířata. Divoká příroda mne totiž fascinuje. Učí člověka veliké pokoře,“ říká DANUŠE NERUDOVÁ, ekonomka, vysokoškolská profesorka, která kandidovala na prezidentku.
„Brno je město, kde je tak skvělá gastronomie, až máte strach to někde říkat, abyste to nezakřikli,“ říká ROBERT NERUDA, právník.
Společný silný okamžik za poslední dobu.
Danuše: Nejsilnější společný rodinný okamžik pro mne bylo to, co se odehrávalo před a pak na pódiu ve volebním štábu po 1. kole.
Robert: Celou Daninu prezidentskou kampaň jsme prožívali spolu a byl to tedy dost silný zážitek. Zvlášť závěr byl hodně intenzivní. Dobré je, že nás celý ten zmatek nerozdělil, spíš naopak.
Jak pečujete o váš vztah?
D: Snažíme se respektovat navzájem jeden druhého a jeho koníčky. Maximálně jeden druhého podporujeme a snažíme se být mu životní oporou. Netrávíme všechen čas spolu, a možná proto jsme si stále (i přesto, že jsme spolu 27 let) vzácní.
R: Společnými chvílemi. Užíváme si společné cestování, to i s dětmi. S Danou rádi trávíme večery u dobrého filmu nebo seriálu, nejčastěji na naši Faře na Vysočině. A ano, často si u toho otevřeme červené víno.
K čemu vás naposledy inspirovali vaši synové?
D: Mí synové mne inspirovali za poslední rok především jejich odvahou. Tím, jak statečně snášeli všechno, co se kolem naší rodiny za poslední rok dělo. Díky nim jsem měla odvahu jít na své cestě dál.
R: Filip mne překvapil, jak dobře komunikuje témata, která jsou mu blízká, i zájmem o politiku a věci veřejné. Klid, s jakým mluví na veřejnosti, bych mu ještě nedávno záviděl. A musím se přiučit i nějaké triky, jak na sítě, abych měl alespoň zlomek jeho sledujících. Dan mne dennodenně odzbrojuje svou bezprostředností, svou připraveností se znovu a znovu nadchnout do nových věcí a těšit se z nich. To bych se chtěl od něj také naučit.
Jak vnímáte společné rodinné stolovaní? Je pro vás důležité společně snídat apod.?
D: Společné stolování je pro mne tak trochu “posvátné”. Je to rodinný čas. Čas, kdy se společně můžeme zastavit a popovídat si o věcech, které jsme zažili, nebo o tom, co nás trápí. U nás se to většinou odehrává o víkendu, protože přes týden se všichni naráz u jednoho stolu (ať již u snídaně nebo večeře) nesejdeme. Nejsilnější okamžiky při společném stolování jsou pro mne Vánoce a Velikonoce, které trávíme v širším rodinném kruhu, a já vytahuji starý porcelán ze skleníku. Synové to moc nekvitují, protože samozřejmě nejde dát do myčky, a tak ho vždy musí umýt 🙂
R: Společné stolování je pro nás důležité, ale omezuje se hlavně na obědy a večeře o víkendech. Dřív jsme spolu snídali ve všední den, ale já jsem do toho ostatním hodil vidle svým ranním běháním a taky přerušovaným půstem, o který se už skoro rok snažím. O to víc se snažíme užít společné stolování o víkendu. Nejvíc spolu jíme na cestách a je to moc fajn.
Máte k dispozici teleport, kde byste teď hned chtěli být?
D: Kdekoliv v divočině. V USA nebo Kanadě. Sama s mým mužem v přírodě daleko od lidí a blízko ke zvířatům. S batohem na zádech a bez signálu. Chytat v řece duhové pstruhy a pozorovat zvířata. Divoká příroda mne totiž fascinuje. Učí člověka veliké pokoře.
R: Po žádném jiném místě akutně netoužím, ale vidět bych jich chtěl spoustu. Teď třeba Montanu, kterou máme čerstvě nakoukanou díky seriálu Yellowstone. Ale trochu bych se bál, aby se nám tam něco nestalo, abychom se nestali obětí sporů mezi Duttonovými a některými z jejich mnoha nepřátel.
Popište Brno někomu, kdo ho nikdy neviděl.
D: Město plné života podobné Vídni. Centrum (stejně jako ve Vídni) tvoří tzv. rink – Zelný trh. Místo, kam brňané přes celý rok vyráží ráno s košíky na nákup čerstvé zeleniny. Tepající náměstí, jehož život a konverzace trhovců se zákazníky můžete pozorovat z přilehlých kaváren. Brno žije i večer. Divadla, kina, vyhlášené bary a kluby. Zkrátka místo, kde si každý přijde na své, místo, které vám rychle přiroste k srdci.
R: Středně velké město, neokoukané, s dlouhou, často pohnutou, historií, ale i dobrou budoucností. A to i kvůli mnoha mladým lidem, kteří se v něm díky univerzitám pohybují. Město čím dál více kosmopolitní, ale díky expatům, ne jednodenním turistům. Město, kde je tak skvělá gastronomie, až máte strach to někde říkat, abyste to nezakřikli. Město, kam můžete zajít na dobrou kulturu, ale taky si zaběhat do mnoha parků kousek od centra. Počasí většinou o dva stupně lepší než v Praze, více sluníčka a dřív ráno světlo. A pak ta příroda kolem – Moravský kras i Pálava se svými vinicemi a Mikulovem na dosah, to je sen každého cyklisty.
Co vás dovede rozrušit v rámci každodenního života?
D: Nemoc blízkých.
R: Snažím se vždy co nejdéle zachovat klid a moc se nerozčilovat. Trpělivost však moc nemám s lidmi, co jsou nesnášenliví, nepřejícní nebo těmi, co druhým záměrně ubližují a dělají podrazy.
Jakou osobností z historie byste chtěli být na jeden den a proč?
D: Amélií Erhartovou. Chtěla bych zažít pocit, jaké to je, když si jdete tvrdohlavě za svým a všem navzdory přeletíte jako první žena v letadle Atlantský oceán.
R: Já takto neuvažuji, jsem spokojený či smířený s tím, kdo jsem, a dobou, ve které žiji. Ona ta doba je taky podle všeho ta nejlepší, co kdy byla. Ale když o tom přemýšlím, chtěl bych být třeba jedním z těch, kdo byli blízko Václavu Havlovi v době Sametové revoluce. Tu dobu považuji za nejvýznamnější v našich novodobých dějinách a chtěl bych mít tu možnost aspoň chvíli to pozorovat zblízka. Ani bych nemusel být nějakou známou osobností, prostě jen být blízko.
Kdybyste kouzlem mohli svět zbavit jednoho problému, který by to byl?
D: Válka.
R: Války a násilí.
Máte nastavený na každý den budík? A na kolikátou?
D: Ano, budík mám nastavený i v sobotu a v neděli. Přes týden (pokud nejedu třeba do Prahy), tak na 5:30 nebo 6:00. Za ty roky mám v sobě ale už i vnitřní budík. A většinou se vzbudím chvíli před tím, než zazvoní. A když náhodou někdy zapomenu budík nastavit, stejně se v danou dobu vzbudím. Nebylo to ale tak vždy. Když jsme neměli děti, tak jsem někdy spala třeba i do devíti. Návyk vstávat s budíkem brzy přišel s dětmi, a teď s manželem, který každé ráno v 5:30 vybíhá na svůj pravidelný ranní běh. A já v létě se psem na houby do lesa.
R: Mám, kvůli svému rannímu běhání. Ve všední den na pátou, o víkendu na půl sedmou. V létě se to dá, ale v zimě vstávat do tmy je teda dost tvrdé.
Máte nějakou speciální věc v rámci vedení vašeho diáře? Nějaké specifické označení úkolů, barvy, systém na zapisování úkolů apod.
D: Musím se přiznat, že prezidentská kampaň byla tak intenzivní a kalendář našlapaný, že jsem se za ten rok v rámci duševního zdraví a zvládání věcí naučila dívat se do kalendáře jen na následující den, a odškrtávat si jednotlivé body a prokousat se ke konci každého dne. Během kampaně jsem měla skvělou asistentku, která mne byla schopna od kalendáře úplně odstínit. Teď se zpátky vracím pomalu k tomu, že si plánuji sama (a jak jsem z toho na rok vypadla, tak někdy se mi povedou hezké zmatky :)). Důležité úkoly si píšu na list “to do” a odškrtávám. Písemné odškrtávání věcí ze seznamu mne vnitřně vždy uspokojovalo a dává mi pocit toho, že jsou věci odpracované.
R: Používám elektronický diář. Soukromé věci žlutě, cestování zeleně, domácí zápasy Komety Brno modře, jak jinak. Na úkoly jsem za 46 let svého života neobjevil nic efektivnějšího než lepící papírky.
Jak se vám žilo v relativní anonymitě v porovnaní se současností?
D: Je to velký rozdíl. Dnes jsou na mne samozřejmě, kdekoliv, kam jdu, upřené zraky. Lidé se na mne usmívají, zdraví, někdy chtějí fotku, někde jen říci, že mne volili, či fandili. Jednou před lety mi má tchýně řekla, že by žena, když není namalovaná neměla jít vyhodit ani kbelík se smetím. Já jsem to tehdy moc nechápala a smála jsem se tomu. Nicméně teď vzpomínám, že na její slova přece jen došlo :).
R: Celý život před kampaní jsme žili v anonymitě a připadalo nám to normální. Větší známost mi v zásadě nevadí – většina reakcí lidí, kteří nás poznávají, je pozitivní a dodává energii. A má to i celkem praktický disciplinující efekt – když jdeme s kamarády na pivo, nesmím moc vyvádět, aby mne někdo neviděl, že jo.
Nejlepší hláška z prezidentské kampaně.
D: Nejlepší hlášky vznikaly, když naši dobrovolníci vymýšleli básničky o Danuši. Jeden rým mi utkvěl v paměti – Danuše, vyhraje ty volbuše 🙂
R: Já si moc hlášky nepamatuji. Ale docela mne pobavilo, když jsem se o sobě dočetl, že jsem vlivný právník pochybné pověsti. Dal bych si to na vizitky, kdyby se ještě dělaly.
Danuše, měla jste nějaký rituál před veřejnými vystoupeními? Poradila byste speciálně něco ženám, které by chtěly kandidovat na prezidentku? A víte, kolik rozhovorů jste za kampaň cca udělala?
Ani ne. Já jsem člověk, který hodně dá na aktuální atmosféru v sále nebo rozhovoru, takže před vystoupením jsem většinou chtěla mít 5 min pro sebe, aby mne nikdo nerušil, a mohla jsem vystoupit s čistou hlavou. Někdy se to povedlo a někdy ne. Ženám, které zvažují kandidovat na jakoukoliv funkci bych chtěla vzkázat, aby zůstaly ženami. Není třeba se snažit být muž, ačkoliv se pohybujeme na hřišti vykolíkovaném muži a hrajeme dle pravidel vytvořených muži. Společnost potřebuje ženský element. A my jsme dostatečně silné jako ženy. Kolik jsem dala rozhovorů? Tak to nevím, protože jsem to velmi brzy přestala počítat. Hádám ale, že jich byly stovky.
Roberte, co byste poradil partnerům/partnerkám těch, kteří chtějí kandidovat na prezidenta/tku? A vracíte se ještě nějak konkrétně k prezidentské kampani v rámci hovorů s vaší ženou?
Ať se toho nebojí, svou ženu podporují, těší se na hezké chvíle, které kandidatura přináší a s trpělivostí zvládají útoky a ústrky, které nutně přijdou, pokud se žena stane kandidátkou s reálnou šancí uspět. Ke kampani se sice ještě vracíme, ale čím dál tím méně, spíš se bavíme o budoucnosti, to dává větší smysl.
Na co byste chtěli, aby se vás někdo zeptal v rozhovoru?
D: Po roce kampaně neexistuje otázka, na níž bych neodpovídala.
R: Za kolik jsem uběhl maraton a proč tak pomalu.
A teď si na tu otázku odpovězte 😊
R: Děkuju za optání! Během svého jediného maratonu ve Vídni jsem to zvládl za 3:35:05. Do 30. km se mi běželo báječně, ale pak jsem narazil do té maratonské zdi, o které všichni mluvili a která mi to dala pořádně sežrat. A tedy ne, nemám ambici tento čas zlepšit, i když jsem slíbil běžet letos v Ostravě.
S jakou dvojicí byste si rádi přečetli rozhovor na CITY & FOLKS?
D: Pavel Šporcl a Barbora Kodetová.
R: Markéta Frank a Vilém Franěk.
Děkujeme Danuši & Robertovi za rozhovor.
