„Vnímat svého partnera i jako pracovního kolegu a dokázat mezi oběma pohledy přepínat je nesmírně náročné a určitě pomáhá pochopit, jakým způsobem či tempem ten druhý pracuje a co je pro něj důležité, aby se nedostával do nepřiměřeného stresu či zátěže, a naopak, co mu pomáhá cítit se dobře a svobodněji,“ říká EVA URBANOVÁ, založila a vede značku NILA.
„Mám trik, co vlastně není trik, ale (pro mě) taky spíš ideál – naučit se každou chvíli na 100% věnovat tomu, co člověk zrovna dělá. Když pracuje, tak pracovat, když si hraje s dětmi, hrát si s dětmi. Tahle dovednost se dá trénovat,“ PAVEL URBAN, založil a vede značku NILA.
Kolik let jste spolu reálně vs. pocitově? A jak byste popsali váš vztah?
Eva: Jsme spolu 18 let, což bych vůbec neřekla! Náš vztah bych popsala jako docela klidnou, ale životadárnou řeku. Trávíme spolu v důsledku společného podnikání spoustu času, což není vždy snadné, ale pro mne je to především obrovským zdrojem síly i inspirace. Těším se na vše, co spolu ještě zažijeme!
Pavel: Reálně by náš vztah letos v červnu mohl jít poprvé volit, což mě pocitově šokuje. Náš vztah zraje jako víno.
Jak zvládáte kombinovat rodinný život s pracovním? Máte nějaké tipy & triky?
E: Dlouho jsme na to hledali recept, pomohlo nám i několik krizí, co jsme v podnikání museli odžít. Myslím si, že je velmi důležité mít pečlivě oddělené role a projekty a mít i jasno, kdo je „šéf“, což se může v čase měnit. Není na škodu se občas v rolích prostřídat, tým to snadno pochopí. Vnímat svého partnera i jako pracovního kolegu a dokázat mezi oběma pohledy přepínat je nesmírně náročné a určitě pomáhá pochopit, jakým způsobem či tempem ten druhý pracuje a co je pro něj důležité, aby se nedostával do nepřiměřeného stresu či zátěže, a naopak, co mu pomáhá cítit se dobře a svobodněji.
P: Popravdě pořád hledáme ten ideální recept, který možná neexistuje, protože každá fáze práce i rodiny si žádá svoje. Mám trik, co vlastně není trik, ale (pro mě) taky spíš ideál – naučit se každou chvíli na 100% věnovat tomu, co člověk zrovna dělá. Když pracuje, tak pracovat, když si hraje s dětmi, hrát si s dětmi. Tahle dovednost se dá trénovat.
Co byste nazvali „game changerem“ v rámci vaší značky NILA?
E: Otevření kamenné prodejny a spuštění prodeje módy, tedy rok 2014. Věřím, že nás ještě minimálně jeden čeká!
P: Nevěřím na „game changery“. Nebo na něj stále čekám.
Jaký konkrétní produkt jste nečekali, že se bude prodávat skvěle a stalo se tak a naopak?
E: Moje očekávání předčily vždy nějaké konkrétní boty, u kterých se nám podařilo vyvolat větší prodejní vlnu. Ať už to byl jeden z našich prvních produktů, kozačky kilim, či následně dřeváky, později zase sandálky s korálkovými aplikacemi. Spíše pomalejší často bývají interiérové prvky či dekorace, které mě osobně nesmírně baví, ale zájem o ně je u nás v Čechách menší. Mám na mysli třeba originální ručně tkané koberce, jejichž dovoz a prodej jsme nyní museli přerušit.
P: Mě osobně překvapil úspěch švédských dřeváků Hasbeans. Netušil jsem, jakou smršť může vyvolat produkt, který jsem považoval za součást jiné doby i kultury. Naopak mě pak překvapilo, jak rychle vzedmutá vlna pominula. Třetí jaro už po dřevácích neštěkl pes.
Co bude podle vás NILA must-have na sezónu jaro/léto 2023? A co byste chtěli, aby byl?
E: Moc bych si přála, abychom v módě přestali přecházet ze zimy rovnou do léta a více si užili jaro nošením trenčkotů a výrazných barevných svetříků, polobotek. Doufám, že i počasí tomu bude přát! Jinak ale mezi „must-haves“ u nás typicky spadají šaty, kde bych si letos vsadila na nové značky v portfoliu a francouzský šarm.
P: Úplně konkrétní tip nemám, určitě se ale najdou nejedny nádherné šaty, bez kterých prostě jaro 2023 nebude kompletní. A co bychom chtěli? Občas se nostalgicky ohlížím po dobách, kdy byl v Nile prostor pro větší „špeky“. Za mě by si měl každý letos na jaře pořídit ručně tkaný berberský beni ourain… rádi pro ně osobně zajedeme a doručíme.
Jaká je vysněná adresa vašeho obchodu?
E: Můj sen se splnil s fantastickým místem na „Miladě“ na Letné, kde jsme předloni otevřeli třetí pobočku. Já mám ráda „trojice“, takže by mi to i stačilo, ač cítím, že Praha ještě určitý potenciál má a že třeba Smíchov si do budoucna Nilu zaslouží. Kdybych měla popustit uzdu fantazii a mohla mít obchod kdekoli, tak bych ukázala prstem na Brusel, na nějakou hezkou kosmopolitní čtvrť. To město miluju, prožili jsme tam s Pavlem tři krásné měsíce, když nám bylo 25 a ráda bych se tam jednou na delší chvíli vrátila.
P: Ve Volarech na náměstí. Protože až budeme zvažovat prodejnu ve Volarech na náměstí, bude to znamenat, že má Nila vyhráno.
Věc u vás doma a ve vašem šatníku, ke které máte sentimentální vztah.
E: O sentimentální artefakty u nás doma není nouze, většinou pochází z cest. Máme je všechny v kuchyni, ve dvou dnes již nacpaných prvorepublikových „sklenících“ – prosklených skříňkách, které pro nás kdysi repasoval kamarád a šperkař Jaroslav Kučera. Tam to všechno dáváme a jsou srdcem našeho domova. V šatníku to asi budou červené ukrajinské „vyšyvanky“, které jsem dostala darem a japonský vlněný svetr s alpským vzorem.
P: Z každé větší i menší cesty si vozíme nějaké to memorabilium, ke kterému se váže nějaká (často sentimentální) vzpomínka. Jednu věc vybrat nedokážu. A v šatníku? Rozpadlé, seprané a zcela nečitelné triko z antverpského festifalu Jazz Middelheim 2006. První jazzový festival, na který jsme s Evou vyrazili.
Nad čím aktuálně trávíte nejvíce času?
E: Nad psaním příspěvků, newsletterů a dalších textů pro Nilu souvisejících s dalším číslem našeho magazínu.
P: Nad Nilou.
Obě vaše děti chodí již do školy. Jak vnímáte současný školský systém?
E: My jsme šli alternativní cestou školy založené na samořízeném vzdělávání a velmi laskavého a hodnotového přístupu. Pro naše děti je velká míra volnosti v učení, práce s vnitřní motivací, absence známek, zvonění a domácích úkolů vhodnější než státní škola. Cítím, že jim to svědčí, ač ono i to, že vás nikdo nehodnotí, může být občas zdrojem frustrace. Zároveň vnímám, že i klasické školy se posouvají správným směrem, ač asi pomaleji, než by si leckterý rodič přál.
P: Obě naše děti jsou spíš mimo systém (myšleno klasickou konvenční školu), takže soudobý systém můžu vnímat jen skrze to, co jsem sám zažil, co se diskutuje v novinách a co se k nám donese ze zkušeností kamarádů. Obecně ale stále převládá spíš dojem vzdělávacího středověku. Hodnocení, srovnávání, memorování hloupostí, stres, absence vize a smyslu, mizivá podpora tvořivosti a kritického myšlení, celková „zglajchšaltovanost“. Určitě existují výjimky, ale ty jsou na úrovni osvícených jednotlivců, nikoli systému.
Co je frekventovaná věta vašich dětí směrem k vám.
E: „Mami, můžu si půjčit tablet, když ty jsi taky na počítači?“
P: „Mami, jak to, že může být táta na screenu, když my nemůžeme…“
Evo, jakou soudobou českou značku obdivuješ?
Na to se mi velmi těžce odpovídá, protože pojem značka má pro mne trochu rozmazané kontury a zároveň z různých důvodů obdivuji opravdu mnoho projektů a je těžké vybrat jeden. Uvedu třeba něco z udržitelné linky: Lenka Vacková (Textile Mountain), Knihobot. Ve skříni bych ráda jednou měla něco třeba od Terezy Rosalie Kladošové, Pavlovi jsem pořídila brýle u Nastassie Aleinikavy.
Pavle, jaké je tvé největší životní ponaučení?
Uf… na tuhle otázku vám radši pošlu odpověď ze smrtelného lože. Připomeňte se mi prosím.
Na co byste chtěli, aby se vás někdo zeptal v rozhovoru?
E: Nejmilejší místo?
P: To přenechám radši Evě. Ani když se snažím, nenapadá mě, proč by se mě měl někdo v rozhovoru na něco ptát.
A teď si na tu otázku odpovězte 🙂
E: Beskydy!
S jakou dvojicí byste si rádi přečetli rozhovor na CITY & FOLKS?
E: Fotografka Lina Németh a její muž, ekonom Tomáš Konečný. Případně také právě Nastassiu a jejího muže Pavla Kahotského.
P: Kateryna a Joachim Trost z prague sirens.
Děkujeme Evě & Pavlovi za rozhovor!