„Nejvíc mě na české žurnalistice vytáčí to, čemu říkám domnělá vyváženost, fiktivní objektivita neboli Pět minut židům, pět minut Hitlerovi. Vzít jeden extrém proti druhému extrému a posadit je vedle sebe do studia, anebo ještě hůř – posadit tam relevantního respondenta proti šiřiteli bludů, to není poctivá žurnalistika, ale buď novinářská lenost nebo vypočítavá touha po senzaci,“ říká FILIP TITLBACH, novinář & publicista.
„Náš společný podcast by se jmenoval Made in Italy aneb Když mají muži své dny,“ říká MATĚJ PTÁČEK, osobní trenér fitness.
Jaká první zpráva vám přišla od toho druhého?
Filip: Chvíli to trvalo, ale doscrolloval jsem kvůli vám ten Instagram až na začátek naší konverzace: “Zníš dobře, když mluvíš, je vidět, že ti to asi jde. Takovej charismatickej a sexy.” Šel po mně!
Matěj: Nejsem si jistý, jestli to byla zpráva nebo fotka, ale určitě mě potěšila.
Co je nejvíce používaný emoji ve vaší konverzaci?
F: Matějovo ♥️, mé 💓 a náš 🐊 .
M: Karetní srdíčko, protože to klasické je moc mainstreamové, a to Filip není. Pak krokodýl, to má náš skrytý význam a samozřejmě nesmí chybět mrkající smajlík, kterého Filip nenávidí. Toho používám velmi často.
Jak by se jmenoval váš společný podcast, aby vás vystihl jako partnery?
F: Drama queens.
M: Made in Italy aneb Když mají muži své dny.
Umíte říct jeden druhému o pomoc? A kdy to bylo naposledy?
F: Učím se to a asi to dělám o trochu častěji já než Matěj, on je taková nezávislá a neřízená střela. Naposledy jsem ho prosil, ať zlikviduje pavouka v okně.
M: Ne, neumím, v tomhle jsem příšernej. Mám pocit, že všechno stojí na mně a občas to mám i rád. Nicméně vím, že Fifinek je tady vždycky pro mě.
Když si chcete udělat radost navzájem na denní bázi, co je tutovka?
F: V tomhle jsme myslím mistři hédonismu. Jakýmkoliv požitkem, potěšením, slastí.
M: Mekáč, Grom, poppers a fajn sex. V tomto pořadí.
Dáváte si předsevzetí? Pokud ano, jaké máte letos a jak se vám ho daří plnit?
F: Matěj je ten cílevědomý typ, který si rád kreslí vision boards a postupuje podle plánů. Já jsem na sebe sice dost přísný, ale zároveň jsem velmi nezdatný manažer života, takže si na začátku roku rozhodně nestavím laťku příliš vysoko nějakými umělými překážkami v podobě dlouhodobých cílů, neboť bych sám sebe v průběhu roku nerad zklamával víc, než je nutné.
M: Jasný! Letos je to hodně o práci a daří se mi to plnit.
Sbíráte něco?
F: V knihovně se mi v posledních letech plíživě rozšiřuje počet různých queer alternativních zinů a vypadá to, že v tom hodlám i nadále pokračovat. Z předchozích vztahů mi zbyly dvě kočky, takže se považuju i za sběratele domácích mazlíčků a v popelníku na balkoně to aktuálně vypadá, že jsem taky vášnivý sběratel vajglů, ale tím bych se spíš nechlubil.
M: Moje sbírka se skládá z úžasných a šikovných klientů, kteří se rozhodli na sobě pracovat.
Co je pro vás za hranou slušného chování a máte tendenci na to reagovat?
F: Jakákoliv nespravedlnost, rasismus, queerfobie, ponižování, to nemůžu vystát. Občas reaguju častěji a tvrději, než bych sám chtěl, ale vnitřní tenze mi nedovolí se neozvat.
M: Já jsem dost tolerantní a volnomyšlenkářskej, ale nesnáším, když si někdo někoho dobírá nebo se po něm vozí. Dřív jsem tomu nevěnoval velkou pozornost, ale teď už reaguju.
Když máte vztek, co vám pomůže se uklidnit?
F: Rozhodně ne sport. Hudba, cigáro a mazlení s kočkama.
M: Rozhodně sport, být sám, dát si něco dobrého k jídlu a sex.
Kde na první dobrou čerpáte informace zpravodajského charakteru (kromě Deníku N)? 😊
F: Když se děje něco zpravodajsky zásadního, zapínám z českých zdrojů automaticky ČT24 a sleduju iRozhlas, ale stejně je pořád nepřekonatelně nejrychlejší naše Minuta N. Ze zahraničních médií jako první otevírám weby BBC a CNN, často taky Guardian. A různé tiskové agentury, od ČTK, přes AP, AFP, až po Reuters. Ale samozřejmě záleží, kde se ona událost odehrává, většinou si pak dohledávám spíš místní primární zdroje a konkrétní novináře nebo svědky na sítích.
M: BBC. A pak mám taky doma jednoho úžasnýho novináře, kterej mi vždycky přelouská to, co se děje, do lidštiny.
Čeho by mělo být v ČR více & čeho méně?
F: Více vřelosti, méně závisti. Více respektu, méně latentní nenávisti. Více rozhledu, méně zaprděnosti.
M: Tohle je pro mě důležité téma, protože mě často frustruje, když vidím, jak plýtváme svým potenciálem. Češky a Češi jsou totiž velmi šikovní, ale uzavření. Uvědomil jsem si to, když jsem se vrátil ze studií v zahraničí. Pomohlo by nám, kdybychom svoji šikovnost propojili s otevřeností. Nebyli bychom tolik closeminded, rozšířila by se nám perspektiva a veřím tomu, že bychom to časem možná dotáhli i na úroveň Švýcarů nebo Norů. A taky by třeba výrazně ubylo xenofobie, rasismu a homofobie…
Filipe, kolikátá verze tvé knihy Byli jsme tu vždycky šla do tisku a jaká konkrétní zpětná vazba na ni tě nejvíce překvapila?
To už si nepamatuju, ale drobnosti jsme měnili až do poslední minuty, název souboru zněl zhruba jako FinalFinal2HotovoReadyTeďužfakthotovo.pdf, byla to fakt fuška. Spíš mě překvapilo, jak málo bylo negativní a kritické zpětné vazby. Kolegyně Jana Ciglerová mi vštěpovala, ať se psychicky předem připravím na to, že bude tak 20 % ostnů, že se to pak lépe zvládá. Ono to ale nepřišlo. Naopak přišlo ohromné množství podpůrných, pozitivních, niterných, dojemných reakcí, osobních příběhů a poděkování. V tomto smyslu jsem fakt šťastný autor. Šťastnější bych mohl být snad jen v případě, že by taková kniha vůbec nemusela vzniknout. Ale k tomu nás čeká ještě hodně dlouhá a nepříjemná cesta, která mnoha lidem ublíží.
Matěji, jaké cviky si myslíš, že bychom měli všichni zkusit dělat každý den, abychom se cítili lépe?
Rozhodně bych v tom nehledal složitosti a vrátil bych se k základům. Třeba nechat auto v garáži a jít se projít, zvolit správnou techniku chůze, ráno se protáhnout, přes den uvolňovat přetěžované části těla a tu a tam si skočit třeba do fitka. Hlavně něco dělat, a pokud si člověk neví rady, tak by se neměl bát si říct o pomoc trenérům. Někteří mí klienti a klientky to nechali zajít příliš daleko, přišli pozdě a je pak těžší dát tělo do pořádku. Není se proč stydět, jsme tu od toho, abychom pomohli.
Na co byste chtěli, aby se vás někdo zeptal v rozhovoru?
F: Co mě nejvíc vytáčí na české žurnalistice.
M: Jak by měl vypadat můj ideální den v Praze.
A teď si na tu otázku odpovězte 😊
F: To je dobrá otázka, Filipe! Rozhodně to, čemu říkám domnělá vyváženost, fiktivní objektivita neboli Pět minut židům, pět minut Hitlerovi. Vzít jeden extrém proti druhému extrému a posadit je vedle sebe do studia, anebo ještě hůř – posadit tam relevantního respondenta proti šiřiteli bludů, to není poctivá žurnalistika, ale buď novinářská lenost nebo vypočítavá touha po senzaci. V každém případě je to rezignace na podstatu novinařiny coby řemesla, které má za cíl popisovat realitu a dobrat se pravdy.
A taky – a to bude zřejmě ne příliš populární názor – takzvané “sportovní zpravodajství”. Výsledkové listiny podle mého názoru nemají co dělat ve zpravodajství, nevidím v tom nic jiného než nahrávání sázkařskému byznysu. Jinou věcí je investigativa ve sportovním prostředí, ta samozřejmě zpravodajskou hodnotu má. Rozumím fanouškovství, ale to má mít své odbytiště na specializovaných sportovních kanálech, ne v prime timu mezi hard news.
M: Vstát brzy, jít si zaběhat, stavit se pro kafe, sprcha, velký brunch na Karlíně, koupit si něco v charitativním second handu Hvězdný bazar, skočit do kina na filmík, vzít si domů nějaké dobré jídlo a strávit večer s Fifim a kočičkama.
S jakou dvojicí byste si rádi přečetli rozhovor na CITY & FOLKS?
F: S Davidem Bowiem a Ziggym Stardustem.
M: S Nejedlým a Mynářem.
Děkujeme Filipovi & Matějovi za rozhovor.
