Dvojrozhovory, Lifestyle, Living, Travel

Iva & Martin

11. 06. 2023

„Když už jsem to vzdala, objevila se tahle příležitost během našeho výletu po pobřeží, při jedné malé procházce s kočárkem, kdy jsem si všimla malé dřevěné cedulky „na prodej”. Chvíli jsem přesvědčovala Martina a pak už to jelo samospádem. Na začátku projektů mívám největší energii,“ říká IVA BURKERTOVÁ, módní návrhářka & kreativní nomádka.

„Nejlepší okamžiky v partnerství nejsou pasivní a odpočinkové chvíle. Nejlepší okamžiky a pocit štěstí obvykle nastanou, když se tělo nebo mysl člověka napnou nad své limity a v dobrovolném úsilí dosáhnou něčeho obtížného a hodnotného,“ říká MARTIN BLUM, průvodce gastro Prahou – Taste of Prague.

Jaká je vaše definice partnerského štěstí?

Iva: Asi ji stále hledám?

Martin: Nejlepší okamžiky v partnerství nejsou pasivní a odpočinkové chvíle. Nejlepší okamžiky a pocit štěstí obvykle nastanou, když se tělo nebo mysl člověka napnou nad své limity a v dobrovolném úsilí dosáhnou něčeho obtížného a hodnotného.

Co jeden druhému často připomínáte?

I: Dej mi tíhu (nech mě lítat).

M: Měl bych to dělat víc a je to: miluju tě a nikdy tě neopustím!

Jaký slogan by měl napsaný na tričku ten druhý, aby byl na 100% výstižný?

I: Vyšila bych mu tam lilek nebo bůček na lyžích.

M: Zážitek nemusí být kladný, hlavně, že je hluboký.

Co vám nejvíc vadí v dnešní společnosti?

I: Konzum, především to, že neznáme příběhy za tím, co konzumujeme, ani se o to nezajímáme nebo nechceme. Zkreslené “vlastní” vnímání pravdy o udržitelnosti. A také nechápu, jakým způsobem se rozmáhá populismus.

M: Populismus a neudržitelný životní styl.

Jaký extrémní zážitek z vašich cest se vám vybaví jako první?

I: Určitě to, když jsem táhla na ODIVI experiences do 3000 m n.m. na horolezeckou chatu 4 měsíční dítě sněhem. Těhotenství jsem neplánovala a přece nebudu rušit celé partě výlet do hor. Místo slunce a procházky s kojením a výhledy se vyklubal krpál, 3 hodiny stoupání, déšť a následný sníh. Myslím, že dítě bylo celkem v pohodě, já se o to před partou snažila, seč jsem si šáhla na dno sil, a Martinovi se to vůbec nelíbilo – chápu. Na chatě nikdy neviděli mimino, ani kojící matku, dali nám pokoj za kotlem na vodu, aby Tonymu nebyla zima. Na dva dny jsme tam zapadli a my s Martinem pak prošli procesem, že na tyhle hory už jezdím bez něj i bez Tonyho 😀 Ale jak říkám, zážitek nemusí být kladný, hlavně že je hluboký. Ve výsledku je to náš oblíbený příběh.

M: Výšlap s půlročním Tonym (syn) během sněhové vánice na 2500 m n.m. vysoko položenou chatu v Alpách.

Dovedete si představit žít trvale v Portugalsku?

I: Já čím dál tím víc. Dovedu si představit mít základnu tam a do Prahy nebo po světě cestovat dle potřeby. Já mám možnost pracovat částěčně online a zároveň mě poslední dobou nejvíc naplňují projekty spojené právě s Portugalskem, Casou T a rezidencemi. Je to inspirativní prostředí, můj splněný sen a ráj pro dítě (i to velké dítě ve mně). V Praze zůstávám především kvůli Martinovi, který se zase našel v lokální gastro scéně a kvůli rodině. Být ale bez závazků, pravděpodobně už tu dávno nejsem a zabývám se někde po světě architekturou a designem.

M: Jednou ano. Budeme tam bydlet v naší Casa T, chytat chobotnice, sbírat mušle, vařit a pít víno.

Jak vznikl nápad na Casu T & jak dlouho jste hledali vhodné místo?

I: Já jsem měla v hlavě Portugalsko od první návštěvy. Několikrát jsme ho projely s holkama pláž po pláži v camperu. Vracela jsem se tam často a ráda a hledala dlouho. Nápady na atypické zážitkové ubytování, rezidence, komunitní prostor, prostor pro kolaborace nosím v hlavě už asi 5 let. Ale bylo skoro nereálné sehnat místo v rámci našich možností a představ. Když už jsem to vzdala, objevila se tahle příležitost během našeho výletu po pobřeží, při jedné malé procházce s kočárkem, kdy jsem si všimla malé dřevěné cedulky „na prodej”. Chvíli jsem přesvědčovala Martina a pak už to jelo samospádem. Na začátku projektů mívám největší energii.

M: Bylo to hodně spontánní a domeček jsme našli náhodou při procházce městečkem Zambujeira do Mar. Místo nás okamžitě pohltilo svým pobřežím a divokým Atlantikem.

Kdybyste si mohli vybrat jakéhokoliv architekta, který by vám navrhl domov, kdo by to byl a proč? A jaké umělecké dílo by bylo must-have v tomto domově mít?

I: V tuhle chvíli rozhodně švýcarský architekt Leopold Banchini, který působí po celém světě. Jeho realizace ve mně dlouhodobě rezonují a přesvědčila jsem se osobně, že máme podobný způsob přemýšlení a stejné nastavení hodnot. Zrovna s ním jednáme o možnosti spolupráce na rekonstrukci Casa T. Pokud to vyjde, bude to jízda a pokud ne nyní, věřím, že jednou spolu stejně něco uděláme.

Já myslím, že sny jsou od toho, aby se plnily, a proto na posledních rezidenčních pobytech v Portugalsku byla skvělá Eliška Monsportová, která upcyklovala a brousila zrcadla po místní babičce a takový vysněný kus po sobě nechala. Také miluji obrazy od Davida Čápa, od kterého bych chtěla doma snad všechno, ten už také svoji stopu v Casa T zanechal. Baví mě poohlížet se po lokálních tvůrcích, ještě bych si přála sochu od Terezy Štětinové a dílo od Milana Vagače.

M: Tadao Ando nebo Leopold Banchini. S druhým teď zrovna ladíme detaily a vypadá to, že s námi do rekonstrukce Casa T půjde.

Můj sen je mít kuchyň jako umělecké dílo.

Popište vaši efektivitu práce „před & po“ dítěti?

I: Plánovala jsem vs. raději neplánuju = zmatkuju.

M: Moje štěstí je, že pracuju v terénu města jako průvodce po jídle. Takže efektivita se nijak nezměnila. Efektivita práce doma se drasticky snížila po dítěti tzn., že jediný čas na práci je, když Tony spí odpoledne. Ale jenom, když taky neusneme s ním. Večer už moc energie nezbývá, takže většinou skončíme u filmu. Je to jediný čas pro nás/sebe přes den.

O čem si teď v rámci pracovního života sníte?

I: Mám plnou hlavu nápadů a nemám čas na jejich realizaci. Přeji si a sním si tedy o čase. Doladit a dotáhnout jednotlivé dílky skládačky a celého toho světa, který jsem si okolo sebe vytvořila. Zajímá mě upcyklace, nové materiály a uvědomělé zdroje a ráda bych je dostala do všech sfér od SOBJE šatů přes nové esenciální kousky v ODIVI či upcykovaný ODIVI home až po zážitky, které poslední dobou ráda vytvářím pro své okolí. Dává mi smysl sdílet to, co mě baví, od šatů přes povlečení a židli až po to, že vás vezmu na hory, k oceánu nebo za architekturou. A ukazuje se, že to přitahuje stejně naladěné jedince, z čehož mám velkou radost.

M: Vydělat tolik, abychom si mohli udělat Casu T podle našich představ a část roku tam trávit. Zbytek roku bychom chtěli Casu pronajmout a umožnit jiným kreativním lidem pobyt, aby tam mohli tvořit.

Když chcete tomu druhému udělat radost, co je tutovka?

I: Sapa, bůček, sex.

M: Pláž, seafood a víno při západu slunce a my v Casa T. Nebo cestování za architekturou a dobrým jídlem.

Jídlo, na které rádi vzpomínáte.

I: Martin mi dal kdysi k narozeninám pobyt v Casa Tiny v Mexiku. Architektka Aranza de Ariño navrhla betonovou kabinu zarostlou v džungli u oceánu, kterou protíná velký betonový stůl a vyčnívá ven. Na něm mi Martin udělal hostinu z ryby, kterou dostal od místních. Mexické ceviche i moje oblíbené sashimi (Mexiko má i japonskou influence – v Mexico City jsem si zamilovala restauraci Kura, což je fusion těchto dvou). A následně na stole proběhla třetí zmíněná radost z předchozí otázky. Nezapomenutelná kombinace 😀

M: Všechno v Mexico City.

Pamatujete si, jaké jste měli vyzvánění na mobil v teenage letech, když šlo mít konkrétní písničku?

I: C Solaar – La belle et le bad boy (odposlechnuto ze Sexu ve městě). Pak jsem si našla po příchodu do Prahy jednu z nejlepších kamarádek, která ho měla taky.

M: Daft Punk – Around the world.

Ivo, vzpomeneš, kdy si poprvé viděla někoho jít v tvém modelu po ulici a jaké to bylo? A do čeho teď v rámci práce vkládáš nejvíc energie?

Je to hodně dlouho, na snowboardové párty, tak 15 let zpátky jsem pronásledovala holku ve svých šatech až na záchodky.

Nyní dělím energii mezi svatební šaty, které děláme se SOBJE, opravy, úpravy v Casa T a blbnutím s malým Tonym.