„Životní štěstí ti přinesou především kvalitní vztahy. Hlavně dobrý vztah se sebou samým. Z toho vychází všechno ostatní. A vztahy se musí kultivovat a objevovat skrze čas pro sebe, odpočinek, sebepoznání a společný čas s našimi blízkými. A to bychom měli jako společnost učit naše děti. Že ve všem musíme hledat balanc. Že bez odpočinku nemůžeme podávat dobrý výkon. Že je stejně potřeba nic nedělat jako dělat. Že nás život a práce může i bavit,“ říká KATEŘINA SAINT GERMAIN, autorka tří kuchařek, podcastu My Talking Diary & blogerka.
„Být doma s dětmi je zároveň to nejlepší, co se mi kdy v životě mohlo stát, a taky nejnáročnější věc, kterou jsem kdy musel zvládnout. Dalo mi to vhled do sebe sama, obrovskou míru pokory před lidmi, kteří jsou na děti sami, poznání, jak funguje dětský mozek a jeho vývoj. Myslel jsem si, že mi to vzalo svobodu, ale reálně jde jen o uspořádání priorit,“ říká ADAM SAINT GERMAIN, produkční.
O čem jste snili jako děti?
Kačí: Ty jo. Já snila asi o hodně věcech, ale moc si toho nepamatuju. Třeba jsem chtěla být dlouho letuška, přitom se bojím lítat. Možná proto. Pamatuju si ale hlavně každodenní vstávání a cesty do školy. Strašně jsem si většinu školní docházky (základní a střední) přála být už dospělá a nemuset tam chodit a učit se. Až na pár výjimek mě nic kromě přestávek a kamarádů nebavilo a opravdu to byla čistě odškrtnutá povinnost.
Adam: Jako dítě jsem snil o tom být superhrdinou. Miloval jsem komiksy (Batman, Superman, Wonder Woman, Spiderman) a pořád jsem doufal, že budu mít v budoucnu nějakou superschopnost.
O čem sníte jako dospělí?
K: Sním o světě, kde budeme k sobě navzájem i k sobě samým laskaví. O reformě školství. A taky o nepřerušovaným spánku 😀
A: O tom, abych udržel funkční rodinu. Abych s respektem byl i nadále schopný přistupovat k výchově svých dětí a stejně tak ke Kačce. A sním také o tom, abych byl schopný naspat zpátky ty hodiny, co jsem nespal, když byly děti malé 😀
Máte nějaké partnerské & rodinné rituály?
K: Ty partnerský si myslím, že byly teď malinko pozadu, ale vždycky, když nám to vyjde, jdeme na nějaký dobrý jídlo. Umíme si ho spolu fakt užít. Z těch malých každodenností alespoň jedno dlouhý obejmutí a optání, jak se ten druhý má. Zůstávat v kontaktu. A některý si necháme jen pro sebe 🙂
S dětma máme určitě dost podobný rána a večery, takže to už se rituálem nazvat dá. Když jsou všichni v ideálním rozpoložení, což není vždycky, tak ráno společný pomazlení, vitamíny, kaši nebo jogurt s granolou a ovocem nebo vajíčka a namazaný chleba, většinou podle dohody s dětma nebo podle stavu lednice. Pak zuby, převléct a hurá do novýho dne. Večer zase jídlo, umýt, zuby a jelikož uspávám, když jsme doma oba, vždycky já, tak mám s dětmi společný přečtení pohádky, pak napít, zhasnout, každý pod jednu ruku, pomazlit, pusu a pak zpívám You are my sunshine, Mravenčí ukolébavku nebo Když se zamiluje kůň, dokud neusnou oni nebo já 😀 Někdy s Miuškou ještě probíráme uplynulý den.
Teď jim ukazuju, co je to meditace, jak se to dělá a proč, z čehož bych ráda udělala rituál do budoucna. A taky spolu často všichni nahlas zpíváme a hodně tančíme.
A: Když máme čas s Kačkou pro sebe, chodíme se dobře najíst 🙂 To se stává sice málo, ale zase vždycky. Mezi rodinné rituály bych zařadil večerní rutinu – večeře, koupel, zuby (u toho zpíváme Když jde malý bobr spát), pýžo, přečíst pohádku, pusu a spát. A ráno na to navazujou hned vitamíny 😀
Co jste jeden druhého naučili za poslední dobu?
K: Adam mě dlouhodobě učí nebrat věci tak vážně, odlehčovat a víc se smát. Vnáší do mýho života rozhodně víc humoru a nadhledu.
A: Myslím, že se neustále něco navzájem učíme. Kačka mě učí teď hlavně soustředit se sám na sebe a na svoje potřeby, protože ze svojí nátury se nonstop snažím vyhovět druhým a uspokojit jejich potřeby, čímž zcela zapomínám sám na sebe. Za to jsem jí obrovsky vděčný, protože to nejen zlepšuje můj psychický stav, ale řekl bych, že i dynamiku našeho žití.
Vaše zásadní poznání „made by život“?
K: Všechno, co tě sere, si musíš nejdřív vyřešit ty sám v sobě, pak se teprve začnou dít změny.
A: Že člověk začne poznávat sám sebe teprve ve chvíli, kdy má děti. Ty jsou totiž zrcadlem naší povahy, našeho chování a přístupu k životu. A taky, že nikdo není tak bohatý, aby si mohl kupovat levný věci.
Co považujete v dnešní společnosti za toxické?
K: Především zastaralý školství a s ním spojená orientace na výkon. Systém, kdy jsme vedeni tak, že se musíš dlouho a dobře učit, abys měl pak dobrou práci, protože z dobrý práce budeš mít hodně peněz a když budeš mít hodně peněz, budeš ve společnosti ten úspěšný a teda i šťastný. Až na to, že to takhle jednoduchý není a životní štěstí ti jenom peníze nepřinesou. Přinesou ti nějakou míru svobody, ale ne vnitřní štěstí. Zjistit to ale až po tom, co vším tímhle projdeš, bolí. Peníze jsou jenom jedním dílkem do skládačky. Životní štěstí ti přinesou především kvalitní vztahy. Hlavně dobrý vztah se sebou samým. Z toho vychází všechno ostatní. A vztahy se musí kultivovat a objevovat skrze čas pro sebe, odpočinek, sebepoznání a společný čas s našimi blízkými. A to bychom měli jako společnost učit naše děti. Že ve všem musíme hledat balanc. Že bez odpočinku nemůžeme podávat dobrý výkon. Že je stejně potřeba nic nedělat jako dělat. Že nás život a práce může i bavit. Jsem rozhodně pro vzdělávání, ale představuju si to prostě poskládaný úplně jinak než to teď je. Teď se podle mě děti většinou skrze systém učí špatným hodnotám a vede to často ke ztrátě motivace a chuti se učit, kterou v sobě přirozeně všichni máme, dokud ji v nás právě tenhle systém nezabije.
A: Postoj „tradičních“ matek a otců k respektující výchově. Tím slovem tradiční myslím autoritářskou výchovu fungující na základě křiku, strachu, trestů a násilí. Tedy to, co bylo (a bohužel stále občas je) považováno za normu. A rýžový nákyp – to by mělo být zákonem zakázaný.
Kdy jste významně vystoupili ze své komfortní zóny? O co šlo a jak to dopadlo?
K: Mám pocit, že je to pokaždý, když se postavím sama za sebe. Řeknu třeba „ne“ nebo nastavím někomu svoji hranici. Většinou to dopadne líp než v mojí představě, ale občas to bohužel spustí ne příliš příjemnou lavinu.
A: Zúčastnil jsem se kurzu přežití, kde jsme spali jen v lese pod přístřeškem, který jsme si sami vybudovali. Když jsem šel večer spát (na zem do spacáku), rozsvítil jsem čelovku a viděl, jak se země kolem mého spacáku hýbe. Zřejmě byla doba líhně, protože to, co se hýbalo, byly desítky pavouků. Dopadlo to tak, že mi nezbylo nic jiného, než vyklepat spacák, vklouznout do něj, zavřít se a kolem hlavy si obalit bundu, aby mi v noci nelezli do uší. Bohužel jsem slyšel, jak to všude kolem mě „ťape“, takže jsem moc nespal.
Jak nejdéle jste byli bez vašich dětí? A jak si tyto odloučení plánujete, vnímáte, dávkujete?
K: Nejdéle jsem bez nich byla 4 noci. Bylo to teď v lednu a Adam s nima byl v Portugalsku. Letěla jsem do Prahy z pracovně vzdělávacích důvodů a vlastně to proběhlo naprosto v pohodě na obou stranách. Nejtěžší to bylo rozhodně pro Adama 😀 Jinak od chvíle, kdy jsem přestala kojit, se střídáme velmi spravedlivě s Adamem jak v práci, tak v odpočinku. Takže ve smyslu, kdo se odlučuje na denní bázi je to zhruba 50:50. Času pro nás dva bez dětí je stále ale málo, je opravdu vzácný, ale zlepšuje se to. Vlastně nedávno jsme měli poprvý po 4 letech 3 dny a 2 noci jen pro sebe. Přece jenom je náročnější dát na hlídání dvě děti než jedno.
A: Nejdéle jsme byli bez dětí dva dny. Sama Kačka déle a já taky déle, ale dohromady dva dny. V plánu je většinou nějaká práce doma (úklid, třídění věcí, opravy atd.), následně již zmiňované dobré jídlo a nakonec čas jen pro nás 🙂 Frekvence dávkování není bůhvíjaká, teď nedávno to bylo poprvé za 4 roky, co jsme byli 2 noci úplně bez dětí jen spolu.
Když se potřebujete odreagovat a máte na to jedno dopoledne/odpoledne, co děláte?
K: Zamedituju si, protáhnu se, dám si dobrou snídani, kávu a pak poslouchám hudbu nebo si čtu. A pak se taky občas jenom totálně zaseknu na scrollování na Instagramu. To se ale vědomě snažím minimalizovat a když si toho všimnu, hned mobil odhazuju.
A: Skateboarding, běh, fotbal, četba, hraní her.
Jaká jídla si dovedete představit, že snídáte/obědváte/večeříte pořád dokola?
K: Ovesný kaše, kari a budha bowls – to vše na milion různých způsobů. A žitný chleba z Praktiky 😀
A: Ke snídani bych neustále uměl jíst zapečený chleba se sýrem a šunkou, vejce a voda s citrónem + čokoládová Matylda. K obědu ideálně nějakou „prasárničku“ typu Burger a hranolky, kachna se zelím, řízek s kaší. K večeři buď „zobačky“, nebo jídlo, které teď Kačka začala dělat – brokolice s tahini dipem – to je tak šťavnatá věc, že to snad ani není možný.
Vaše poslední materiální radost.
K: Nový šaty a knihy od Daniela J. Siegela – Klidná výchova a od Stanislava Grofa – Dobrodružství sebeobjevování.
A: Já si obecně věci moc nekupuju, to nechávám na Kačce 😀 Ale plánuju si koupit nové ukulele.
Kačí, na čem v rámci rozvoje tvé osobnosti právě pracuješ? A jak to jde?
Jsem v nekončícím procesu poznávání sebe sama. Odhazuju pomalu a trpělivě jednotlivý slupky a zkoumám, kdo je opravdová Kateřina. Jaká je, co ji baví, co potřebuje. Je to zábavný, ale často taky dost bolavý. Nejvíc mi v tomhle pomohla meditace, ke který mě pořádně přivedl až kurz Mindfulness. Zjistila jsem díky tomu, že jenom terapie a povídání nestačí. Že spoustu si toho pamatuje taky naše tělo a je potřeba pracovat vědomě i s ním. Ráda bych o tom sdělila víc, co a jak, ale to udělám asi spíš až někdy s odstupem. Každopádně je to hodně intenzivní práce, která nese neskutečný ovoce a vím, že je to to nejvíc, co můžu pro sebe i svět kolem dělat.
Adame, komu jsi naposledy pomohl?
Naposledy, což bylo včera, jsem pomohl najít svojí dceři plyšovou Elsu, protože kdyby ji nenašla, musela by jít do postele bez ní. A jak známo, s Elsou se usíná vždycky líp než bez ní 🙂
Na co byste chtěli, aby se vás někdo zeptal v rozhovoru?
K: Co si myslíš, že je ta nejtěžší věc na světě?
A: Vůbec netuším, ještě nikdy jsem rozhovor nedělal… Tak třeba na to, jaké to je mít děti a být dlouhodobě s nimi doma a co mi to dalo/vzalo.
A teď si na tu otázku odpovězte 🙂
K: Opravdu a bez podmínek milovat sám sebe.
A: Být doma s dětmi je zároveň to nejlepší, co se mi kdy v životě mohlo stát, a taky nejnáročnější věc, kterou jsem kdy musel zvládnout. Dalo mi to vhled do sebe sama, obrovskou míru pokory před lidmi, kteří jsou na děti sami, poznání, jak funguje dětský mozek a jeho vývoj. Myslel jsem si, že mi to vzalo svobodu, ale reálně jde jen o uspořádání priorit. Teď mi došla jedna věc – já jsem tu superschopnost možná nakonec přece jen získal. Myslím, že moje schopnost je být dobrým tátou.
S jakou dvojicí byste si rádi přečetli rozhovor na CITY & FOLKS?
K: S Kate Trávníčkovou a jejím Igorem 🙂
A: Adam Svatoš (Kato z Prago Union) a jeho partnerka.
Děkujeme Kačí & Adamovi za rozhovor!
