„U Adama si nejvíc cením, že je spolehlivý. Co řekne, to platí. Když se na něčem domluvíme, tak to tak je. Nemám ráda lidi, co mluví do větru a pak ty sliby neplní. Adam je pravý opak, vždy dodrží slovo. A také si cením jeho podpory. Vždy mě podpoří v ten správný moment, kdy mě nikdo jiný nepodporuje,“ říká MARKÉTA GEBRIAN, digitální umělkyně, architektka & VR architekta.
„Markéta neví, co je závist, naprosto nepředstíraně se upřímně raduje z úspěchů ostatních, nejen těch nejbližších, a má neskutečné množství energie do jakýchkoli nových podniků. Celý život si jde svou vlastní cestou. Její dětská hrdinka byla Pipi Dlouhá punčocha a myslím, že ji to nikdy nepustilo,“ říká ADAM GEBRIAN, propagátor, kritik & fanoušek architektury.
Co by vám v roce 2023 nejvíc prospělo?
Markéta: Musím říct, že jsem nyní velmi spokojená s tím, jaký život žiju. Ale nejvíc by mi prospělo, kdyby se mi v tomto roce vyplnily sny, do kterých jsem vložila hodně energie, úsilí a studia. Jde o projekty spojené s granty – zabývám se navrhováním architektonických prostorů prostřednictvím virtuální reality. Jde o navrhování 3D prostorů, setkávání online v metaverzu v 3D internetu, který třeba do budoucna nahradí 2D internet, na který se díváme na obrazovkách. Takové projekty s přesahem do budoucnosti mě baví, a když jdou ruku v ruce se získanými granty, tak mi to prospívá profesně i psychicky. Už se tak do jisté míry děje, např. v květnu nás čeká výjezd do Hongkongu.
Adam: Trochu víc času spolu bez mobilních telefonů. Chyba je na mojí straně. A vždycky nám prospěje společné cestování. Vždycky. Tak ať je ho letos co nejvíc.
Poslední nové místo, které jste objevili, a čím vás nadchlo.
M: Zrovna tam jsem. Jsem na návštěvě v Kostarice u Dagmar Štěpánové (Formafatal), která tady realizovala několik vil a také svůj projekt ACHIOTÉ. Je to nádhera, ráj. Ta divoká příroda, teplá voda v oceánu, neobjevené pláže… Není to takové to turistické místo, kam jezdí všichni na dovolenou. Chtěla jsem na Kostariku jet už velmi dlouho a teď se mi to splnilo, tak si to moc užívám. Je tady díky Dáše také mnoho Čechů, takže jsem i ráda za zajímavá setkání, je to úžasné.
A: Strojová kartotéka ze 30. let v dnešní budově ČSSZ na Smíchově. Znal jsem ji dlouho z fotek, ale dovnitř se dostal až nedávno. Naštěstí i s kamerou, takže to brzy odvysíláme. Proč? Téměř vždycky mě nadchne, když je v architektuře něco mnohem větší, než jak to znám běžně.
Konkrétní okamžik, kdy jste byli rádi, že jste se řídili podle své intuice?
M: Nyní v přírodě na Kostarice. Člověk musí být ostražitý, dívá se pod nohy, cítí, že by tam mohl být had nebo pavouk. Tady je určitě dobré, když tu intuici poslouchá a počítá s tím, že není úplně v bezpečí. Ale i ve městě cítím kolikrát nějaké nebezpečí dřív, než je cokoli viditelné. Snažím se vždy vnímat to, co se děje kolem. V tom mi intuice pomáhá. Určitě se promítá i do mého života, cítím z určitých lidí určité energie a podle toho se řídím.
A: Založení profilu na HeroHero. Nejdřív jsem chtěl návrh na setkání odmítnout, jako to dělám u drtivé většiny nabídek zvenku, ale pak jsem si řekl, potkat se můžeme a uvidíme. Za hodinu jsem změnil názor. Teď od toho setkání uplynul měsíc a baví mě to.
Kvality, kterých si ceníte jeden u druhého.
M: U Adama si nejvíc cením, že je spolehlivý. Co řekne, to platí. Když se na něčem domluvíme, tak to tak je. Nemám ráda lidi, co mluví do větru a pak ty sliby neplní. Adam je pravý opak, vždy dodrží slovo. A také si cením jeho podpory. Vždy mě podpoří v ten správný moment, kdy mě nikdo jiný nepodporuje. Mohu se o něj opřít. Nejvíc se mi líbí, jaký je člověk – hodný, ochranářský, vím, že se postará. Stará se o mě, o Filipa (syn), rád pomáhá lidem. Je úžasný.
A: Markéta neví, co je závist, naprosto nepředstíraně se upřímně raduje z úspěchů ostatních, nejen těch nejbližších, a má neskutečné množství energie do jakýchkoli nových podniků. Celý život si jde svou vlastní cestou. Její dětská hrdinka byla Pipi Dlouhá punčocha a myslím, že ji to nikdy nepustilo. V neposlední řadě si cením její absolutní upřímnosti za téměř jakékoliv situace. Dost dlouho mi trvalo, než jsem si na to zvykl, mockrát mě to přivedlo do rozpaků, ale s odstupem času jsem si vždycky uvědomil, že to vážně oceňuju.
Jací jste rodiče? Co je pro vás v rámci vztahu se synem extrémně důležité?
M: Já mám roli toho rodiče, který musí udávat nějaký řád, systém a pravidla. Jsem i člověk, který se dokáže rozčílit, když je něco špatně, a ten řád vymáhat. Nemám ráda, když se dítěti dovolí vše a ono si pak dělá, co chce, má až moc velkou volnost. To si myslím, že dítěti neprospívá. Jsem ten přísnější rodič, aby Adam mohl být ten hodný rodič. Zároveň je pro mě velmi důležité, aby naše dítě v nás mělo oporu, důvěru, aby se s námi cítilo dobře, v bezpečí a cítilo, že ho milujeme, protože teď se buduje jeho psychika.
A: Já jsem asi až příliš tolerantní a trpělivý (vím, zní to nepravděpodobně, ale je to pravda) a ochotný téměř pokaždé ustoupit. I když vím, že to není správně, a jasně a srozumitelně vymezit hranice je nutné i prospěšné. Trochu mě pak mrzí, že tu „zlou“ musí dělat Markéta. Pro mě je důležité, aby z nás Filip nikdy neměl strach a věděl, že se na nás může spolehnout, když to bude třeba. Snažím se dodržovat, co jsem mu slíbil, ale ne vždy se to povede a když mi občas řekne: „ty jsi ale slíbil…“, vždycky si vzpomenu, že jsem stejnou větu často říkal tátovi. A mockrát si to nezasloužil.
Největší moudro pronesené vaším synem, na které si vzpomenete na první dobrou.
M: Vzpomínám si spíše na jeho otázky než moudra. On se opravdu zajímá o věci, které jsem v jeho věku já vůbec neřešila. Samozřejmě už se ptá, jak se rodí miminka, jak funguje reprodukce… To mě vždy zaskočí, tyhle dotazy.
A: „V Praze nic nového luxusního v posledních letech nevzniklo“ (to cituji přesně)… a pak, když si chtěl koupit hračku v obchodě (byly mu tak čtyři roky), dlouze se na ni zadíval, pak ji vrátil do regálu a řekl: „já bych si s ní stejně hrál jen chvilku a pak bych ji už nepotřeboval.“ To jsem teda zazíral. Takovou superschopnost jsem v jeho věku rozhodně neměl.
Co si často připomínáte a na co často zapomínáte?
M: Často si připomínám, že se nemám stresovat věcmi, lidmi, událostmi, které nemůžu změnit. Že ten čas plyne, i události… Že nemám kontrolu nad vším a nemůžu to ovlivnit. Je to něco, co přichází a musím to nějak zpracovat, nemůžu se tím stresovat, nebo to měnit… Prostě to tak je. A co se týče zapomínání, já si všechno píšu, takže moc nezapomínám. Ale když si něco zapomenu napsat, tak to samozřejmě zapomenu.
A: Že tu nejsem od toho, abych jiným udílel nevyžádané rady, a že když naopak někomu něco řeknu, vysvětlím, srozumitelně ukážu, ještě to neznamená, že to bude umět i následně uplatnit.
Nejlepší místo na život, když je vám 20 let, 30 let, 40 let a 60let.
M: Když je vám dvacet – tak to bych určitě jela studovat do NY. Za mě je super, když je člověk mladý a zdravý, tam v té energii a takové dravosti existovat. Ve třiceti bych jela např. do Paříže. Myslím, že to je nádherné město plné galerií, kultury, jídla, člověk už má třeba dobrou práci a může si dovolit lepší životní styl. Ve čtyřiceti si myslím, že Praha. Je tam dobrá zdravotní péče, vzdělání na skvělé úrovni, můžete dát dítě do kvalitní školy a nestojí vás to miliony. To je jeden z důvodů, proč se nám v Praze v tomto věku dost líbí. Poměr cena výkon se v Praze žije docela dobře. V šedesáti záleží, jak je na tom člověk zdravotně, jestli potřebuje zdravotní péči města, nebo ne. Kdybych byla zdravá šedesátnice, tak se odstěhuju někam do Pacifiku, kdybych na to měla peníze, a tam bych si užívala přírody a teplého oceánu. Tady v Kostarice si dovedu představit, že mám chatrč a chodím se koupat, třeba i když už jsem v důchodu. Žila bych mimo velká města v divočině na Kostarice.
A: Pro každého jiné. A víc záleží na tom, s kým tam jste, než kde jste.
Kteří umělci nebo architekti vám přijdou nedocenění a proč si myslíte, že to tak je?
M: Já mám ráda architekta Petra Jandu (Brainwork). Je to úžasný člověk, velmi pracovitý, perfekcionista s velkým talentem. A myslím, že tomu, jak moc pracuje a kolik vkládá energie do svých projektů, neodpovídají ani realizace, výsledky, mohlo by toho být mnohem víc. Petr je velmi šikovný a já ho opravdu obdivuji. Měla jsem s ním možnost spolupracovat na jednom projektu, ale v prvním kole soutěže jsme nepostoupili a přišlo mi to jako velká škoda, že je nedoceněný jako architekt.
Podle mě je v Čechách celkově mnoho nedoceněných umělců, protože ten trh je malý, nejsou tam adekvátní peníze. Myslím, že je u nás spoustu kreativních a velmi šikovných lidí, ale právě proto, že jich je tolik, nemá to umění, design atd. takový odbyt. Já jsem se vždy snažila jít se svými projekty do zahraničí a hlásit se po světě na různé granty, protože v Čechách pro sebe nevidím moc velké uplatnění.
A: Připadá mi, že to je téměř každý, kdo odmítá hrát hru na předstírání, věnuje se své práci a odmítá trávit čas přesvědčováním jiných, že jeho práce má smysl a je skvělá. Znám jich docela dost. Ale ještě mnohem víc znám těch přeceňovaných. To jsou ti, kteří naopak přesvědčování ostatních o vlastní důležitosti věnují spoustu času a úsilí. A co mě hodně mrzí, že nejenže v tom neumí rozlišovat široká veřejnost, ale častokrát ani novináři, a ti pak nekriticky přebírají tvrzení dotyčných.
Kde jste se na světě cítili nejvíce doma.
M: Já mám spíše problém, že se začnu cítit doma skoro úplně všude na různých místech na planetě. Prostě se přizpůsobím a dokážu si představit, že bych tam žila a cítím se tam doma třeba už po čtrnácti dnech. Jako nyní na Kostarice, dovedu si představit, že bych tu bydlela. Ale doma jsem se cítila i v Amsterdamu, kde jsme žili v roce 2002/3, v Paříži 2004/5. V Římě jsem se také hned zabydlela, i když jsem tam byla na tři měsíce, dokonce jsem se kvůli tomu učila italsky. Také v Barceloně, tam jsme byli tři měsíce a přirostla nám k srdci. A také bych si dovedla představit, že se naučím katalánsky a budu tam žít. Lisabon nejvíc miluje Adam, ten by se tam přestěhoval úplně hned. Máme tam menší okruh známých, takže si dovedeme představit, že bychom tam také bydleli. Jinak domov je ale stále Praha, žijeme tam nejdéle, máme tam přátele, kamarády, se kterými se pravidelně vídáme. To je ten domov, ty lidi.
A: Ten zvláštní pocit mě z nějakého důvodu přepadl v Barceloně. Navíc hned po několika dnech a následně po třech měsících našeho pobytu ještě zesílil. A pak v Lisabonu. Tam jsem měl dojem, že tam patřím od prvního okamžiku.
Jaké roční období podle vás sluší Praze a proč?
M: Praha je krásná na jaře, všechno začne vonět, šeříky, kvetou jabloně, sady a na Petříně vše rozkvétá. Já dokonce chodím i v tu dobu běhat, nejsem líná vyběhnout kopec, když tam vidím právě ten rozkvetlý sad. Je to velká romantika. Konec dubna, květen a začátek června, když ještě není velké teplo, tak to mám v Praze nejradši.
A: Jaro. Ale jaro sluší téměř každému městu na světě. Je to předzvěst léta, takže to nemůže být nikdy špatné.
Kolik km a kde jste nejvíce nachodili za jeden den společně.
M: Buď v Barceloně nebo v Lisabonu. Když jsme někde s Adamem a Filipem, tak to nejsou dovolené, že by člověk někde seděl při západu slunce, díval se na oceán a popíjel drinky. S Adamem to je většinou objevné jako expedice. Chodíme, fotíme, objevujeme. Je to vlastně velmi únavné, ale zároveň nádherné, mnoho toho vidíme. Po Barceloně jsme chodili třeba od desíti ráno do soumraku, Adam nosil Filipa za krkem na zádech, protože Filip to přirozeně ještě neuchodil. Chodili jsme po pláži, městem, podle mě klidně 20 km jsme mohli nachodit.
A: To nevím. Nikdy jsem to neměřil. Kdysi dávno v Norsku to během tří týdnů byly asi nižší stovky kilometrů, ale na den bych si nevzpomněl.
Markéto, jak byste se definovala jako umělkyně, jako manželka a jako matka?
Je těžké definovat, jestli jsem umělkyně, architektka, AI architektka, nebo metaverse architekta, jestli jsem digital artist… Jsem od všeho trošku, protože mě zajímá spoustu věcí. Ráda se učím nové programy, 3D, zkoušela jsem parametrické navrhování, zkoušela jsem Blender (3D vizualizační software), navrhovaní v metaverse, digital art – konkrétně obrazy, které tisknu např. na plátno, na fotopapír, nebo na šaty, šátky, takže jsem nahlédla i do oblasti módního návrhářství. Pořád ulítávám do všech možných směrů, co mě zrovna baví. Takže nevím, do jaké škatulky patřit, do žádné moc nezapadám.
Jako manželka i matka jsem starostlivá, ochranářka, snažím se, abychom se doma cítili dobře, snažím se vytvářet teplo domova. Jsem milující matka i milující manželka, ale to už beru jako samozřejmost.
Adame, pro jaký sport byste chtěl mít nadání, ale nemáte ho? A vedete syna aktivně ke sportu? Snažíte se ho cíleně pro pohyb nadchnout?
Neumím bruslit, což mě mrzí, ale už to asi nikdy nedoženu, hokej bych si někdy zahrál rád, ale bez dobrého bruslení to nejde. Ano, snažím se, ale zatím pomalu, pozvolně. Pro pohyb nadchnout nepotřebuje, pořád by někde běhal. Ale do konkrétních sportů ho netlačím. Je rád v pohybu, ale není rád, když se mu říká, co má dělat, a otrávit mu něco hned na začátku by myslím mohlo být hodně snadné.
Na co byste chtěli, aby se vás někdo zeptal v rozhovoru?
M: Na práci. Lidé mě vnímají jako manželku Adama Gebriana, tak mě většinou i představují. Mně to samozřejmě nevadí, já jsem ráda, že jsem manželka, ale mám i jiné kvality, než že jsem manželka. Líbilo by se mi, kdyby mě lidé vnímali i jako ženu, která něco tvoří, navrhuje, která něco umí, která něco vystudovala…
A: Mrzí mě, že nabourávám koncept této otázky a nemyslím to zle, ale já vůbec netoužím po tom, aby se mě někdo na něco ptal. Na žebříčku toho, co bych si přál, je to hodně nízko. Ale přál bych si, aby lidé brali architekturu a veřejný prostor trochu víc vážně. Jako něco, co má na jejich život až překvapivě velký vliv.
A teď si na tu otázku odpovězte 🙂
M: Zabývám se budoucností, 3D internetem, metaverse projekty a tím, jak budou lidé v budoucnu komunikovat a fungovat v rámci práce, vzdělávání, nakupování apod. v 3D internetu a jak bude toto nové prostředí vypadat. Kdo ho bude navrhovat? Budou to architekti v týmech s IT specialisty, VR specialisty, nebo to budou jen VR specialisti, herní designéři? Myslím, že bude potřeba, aby se do toho architekti zapojili. Sice jde o virtuální prostor v metaverse a online, ale pořád jde o prostředí. Je to velmi zajímavé téma do budoucna, které budeme všichni řešit. Např. práci budeme řešit na dálku nejen na Zoom hovorech a Skypu, ale prostřednictvím headsetu se ponoříme do prostředí s ostatními a budeme na dálku propojení. To mě velmi zajímá.
Tomuto tématu hodně pomohl covid, protože se nedalo fyzicky setkávat a muselo se to řešit. Proto se tak rychle rozvinuly metaverse projekty, projekt Metaverse FB a další. Začaly se prodávat pozemky v tomto 3D prostředí a začalo se na nich stavět ve 3D atd. Pandemie přispěla k tomu, že se tyto virtuální věci rozjely naplno.
A: A tím jsem si ušetřil reakci na tuto instrukci.
S jakou dvojicí byste si rádi přečetli rozhovor na CITY & FOLKS?
M: Rozhovory moc nečtu, to vás asi zklamu, ale říkám to upřímně.
A: S Kristinou a Janem Magasanikovými, S Denisou Václavovou a Krištofem Kinterou, Janou Kosteleckou a Ivo Andrlem, Marií Topolčanskou a Michalem Kuzemenským, Šárkou Bulčíkovou a Petrem Babákem, s Milanem Knížákem a Václavem Klausem, ale to tam asi raději nepište.
Děkujeme Markétě & Adamovi za rozhovor!
