„Bavilo by mě být u vzniku stavby, která se mi jednou zdála ve snu. Měla fasádu z perforovaného plechu a jak se v ní proháněl vítr a proudil vzduch, hrála hudbu, pokaždé jinou. Byla to vysokoškolská kolej,“ říká VERONIKA VELČOVSKÁ JIROUŠKOVÁ, umělkyně a designérka výloh, divadelních scén & grafik.
„Mnoho Čechů díky své zaprděnosti a nemožnosti domluvit se alespoň jedním světovým jazykem přichází o komunikaci s vnějším světem a spoléhá na zprostředkování informací skrze podivné trolly,“ říká MAXIM VELČOVSKÝ, designér & kreativní ředitel Lasvitu.
Jakými třemi slovy byste popsali vaše soužití?
Veronika: Humor, Itálie, karma.
Maxim: Oheň, voda, vítr ví.
V čem máte pocit, že se skvěle doplňujete?
V: Maxim zajišťuje diplomatičnost a racionálnost, která mi někdy chybí, já zajišťuji spontánnost a bláznivá rozhodnutí.
M: Já umím dobře poradit.
Co je vaše oblíbená kratochvíle?
V: Momentálně spánek 🙂 , když se poštěstí, tak čtení, lelkování na zahradě a cestování.
M: Scrollování instagramu.
Jaká byla vaše představa dospělosti, když jste byli děti vs. realita, kterou nyní prožíváte?
V: Asi to byla představa něčeho, kdy budu všechno vědět a mít „na háku“, budu automaticky dospělý seriózní jedinec, který ví, co má kdy a jak dělat. Realita je taková, že člověk pořád vůbec neví, vše se učí znovu a znovu ve spirále, pořád samu sebe redefinuji a nezřídka mi vytane na mysli ta slavná věta „Všechno je jinak“. 🙂
M: Já jsem unášecí typ, takže beru, co je, ale takhle jsem si to opravdu nepředstavoval.
Co je pro vás v rámci výchovy dítěte největší výzva?
V: Zachovat klid. Nekřičet. Nenechat se vytočit a nepřistoupit na stejně dětinské chování, které dítěti vyčítám. Podívat se do toho zrcadla, které mi nastavuje a neuhnout. A také přijmout, že je to svobodná bytost, která mi nepatří a kterou si nemůžu v budoucnu nárokovat.
M: Největší výzvou je nepředat to nejhorší a naopak předat to nejlepší.
Jaký večerníček jste měli rádi jako děti?
V: Krakonošské pohádky.
M: Krkonošské pohádky s Trautenberkem.
Čím si děláte radost?
V: Čím dál jsou to všednější maličkosti. Zejména, když uvařím třeba oběd, neskutečně to druhého potěší 😀 Jinak Maximovi udělat radost je docela oříšek – jelikož je sběratel, tak z materiálních věcí skoro všechno má, nejlépe ve třech kopiích, nicméně jsem si jistá, že další bustou Lenina nebo Gottwalda bych se docela trefila. 😀
M: Sbírám umění a design.
Kdybyste mohli jezdit jen na jedno místo odpočívat, kam by to bylo?
V: Portugalsko a jeho divoký oceán. Vždycky mě srovná, dobije a vnese radost a lásku do života.
M: Jezdil bych skoro pořád kamkoli do Itálie.
V jaké oblasti se rádi vzděláváte a málokdo by to do vás řekl? 🙂
V: Antropologie. Dokážu hodiny dumat nad tím, proč se lidé smějí a jak k tomu vlastně došli, proč je v některých kulturách něco tabu a jinde běžná věc, jestli Křováka v Africe rozesmutní vážná skladba v molových tónech, nebo ne, zkrátka člověk v jeho nesčetně podobách. S tím se pojí i folkloristika a historie lidových zvyků a odívání.
M: Zrovna v současnosti se dovzdělávám v oblasti montáže septiku a nádrže na dešťovku.
Kde vidíte Achillovu patu české společnosti?
V: V nesebevědomí.
M: Mnoho Čechů díky své zaprděnosti a nemožnosti domluvit se alespoň jedním světovým jazykem přichází o komunikaci s vnějším světem a spoléhá na zprostředkování informací skrze podivné trolly.
Co vás za poslední dobu uchvátilo, oslovilo vizuálně ve veřejném prostoru?
V: Bude to znít asi banálně, ale nádherné aleje v lisabonských ulicích, které tvoří nad silnicemi zelený baldachýn.
M: Líbil se mi náhrobek Pavla Karouse pro Petra Uhla na Vinohradském hřbitově ve formě starého mrtvého stromu, který popne břečťan.
U vzniku, jakého uměleckého díla/stavby (ať už z minulosti/budoucnosti) byste chtěli být a proč?
V: Zajímala by mě ta budoucnost. Do jaké podoby se dostane soběstačný ekologický dům, jaké budou chytré materiály budoucnosti a jaká bude jejich estetika. A také by mě bavilo být u vzniku stavby, která se mi jednou zdála ve snu. Měla fasádu z perforovaného plechu, a jak se v ní proháněl vítr a proudil vzduch, hrála hudbu, pokaždé jinou. Byla to vysokoškolská kolej.
M: Chtěl bych být na otevíračce Křišťálového paláce v Londýně v roce 1851.
Veroniko, kdyby váš domov měl výlohu, jak by vypadala, aby vystihovala vaši rodinu?
Asi pouť postavená z Lega. Velká horská dráha, kolotoč, autodráha, střelnice, kde je strašně moc věcí a puška se zkřivenou muškou 🙂 Bylo by to hodně hlučné, barevné, ale dobrosrdečné.
Maxime, byla vám role pedagoga přirozená? Na jaké nové poznání sám o sobě jste přišel v rámci učení?
Už několik let neučím, po deseti letech jsem ze zdravotních důvodů působení na Umprum ukončil. A přišel jsem k poznání, že mi škola nechybí, ačkoli jsem tam prožil tak dlouhou dobu a měl spoustu zajímavých studentů.
Na co byste chtěli, aby se vás někdo zeptal v rozhovoru?
V: Co dostanete k padesátinám?
M: Rád bych, aby se mne někdo neptal na nic. Rád bych udělal rozhovor o ničem.
A teď si na tu otázku odpovězte 🙂
V: Tak to vím úplně přesně. Ke čtyřicátinám jsem si nadělila cimbál, na který se už léta s přestávkami učím hrát a k padesátinám to bude harfa. Vím to jistě, protože si ji nadělím sama. I proto se na padesátiny dost těším, bude to krásný romantický čas! 🙂
M: No nic no.
S jakou dvojicí byste si rádi přečetli rozhovor na CITY & FOLKS?
V: Vůbec nevím, všechny mé oblíbené už tam máte! 🙂
M: Nechám se rád unášet a překvapovat, ale třeba s nějakými zajímavými bezdomovci.
Děkujeme Veronice & Maximovi za rozhovor.
