„Všichni jsme jedno a není to ezo blábol. Nadáváme na svět, který jsme vytvořili MY. A jen MY ho můžeme změnit. A to MY začíná od uvědomění si svého JÁ a respektování druhého JÁ,“ říká ANDREJKA RŮŽIČKOVÁ, herečka & fotografka.
„Andrejka se, myslím, našla ve sbírání a sušení bylin, v pěstování květin… chodí po loukách po okolí a sbírá dary přírody. Já nad tím žasnu, ale já vlastně žasnu nad kdečím, protože úžas jako takový je pro mě jeden ze základních principů vnímání světa,“ říká MIKOLÁŠ RŮŽIČKA, muzikant, skladatel & výtvarník.
V roce 2018 jste v našem dvojrozhovoru odpověděli na otázku, která písnička nejvíce vystihuje váš život – All you need is love & Černé oči, jděte spát. Která je to nyní? Proměnilo se to nějak?
Andrejka: Teď asi posloucháme nejčastěji Sleep od Maxe Richtera… Je to takovej náš rituál, když děti uspíme, přesunem se na gauč k hořícímu krbu, uděláme si čaj (někdy otevřeme červené víno), ve tmě hoří svíčky a hraje hudba. Milujem to.
Mikoláš: Ano, proměnilo. Celkem se nám daří spát a milujeme se. Kluci mají rádi Tata Bojs a Umakart, takže hodně poslouchají jejich písničky. Třeba „Velký třesk“ je jedna z nejoblíbenějších. Zpívá se tam:„Uprostřed prázdnoty poznej svý hodnoty,“ což je myslím dost aktuální téma dnešní doby… A pak, když uspíme děti a máme s Andrejkou čas pro sebe, nejraději posloucháme ambient a současnou vážnou hudbu. Deska Sleep od Maxe Richtera je absolutní závislost.
Od našeho posledního dvojrozhovoru se také změnilo místo, kde primárně žijete. Jaké to je se z Prahy přesunout do přírody? Pozorujete na sobě a na svých dětech nějaké konkrétní proměny?
A: Já si osobně myslím, že mi to zachránilo fyzické i psychické zdraví. (smích) Teda upřímně ještě teď mám někdy pocit, že se zotavujeme z toho frmolu, dvě děti za sebou, dlouhé kojení, rekonstrukce, přejíždění, plus samozřejmě nějaké to vydělávání peněz… Až tento rok si nějak začínám uvědomovat, že už vše důležité JE a nemusíme na nic tlačit nebo někam pospíchat. Bylo to naším cílem – zapnout maximum síly, abychom se celý život nemuseli za něčím hnát. Toto místo je náš hrad, má silné kamenné zdi, původem ze 16. století, je v nich síla, která nám pomáhá izolovat se tak trochu od kolektivní energie, která je poslední dobou velmi chaotická, plná strachu, hysterie apod. Aspoň my to tak cítíme.
M: Myslím, že nám to všem prospívá. Pozoruju to na sobě i na dětech. Máme víc času a klidu vnímat jeden druhého, vnímat prostředí, ve kterém žijeme, starat se o něj, kultivovat ho, což potom zpětně kultivuje nás. Jsme tu šťastní a méně vystavení chaosu a energii města. Dospěli jsme do životní fáze, kdy nám to takto vyhovuje.

Co vám pomáhá se udržovat v pozitivním nastavení mysli?
A: Povídáme si spolu o všem, to je, myslím, zásadní, nejdřív ze sebe dostat všechny strachy, pochybnosti, pocity selhání, neúspěchu či čehokoliv negativního. Vyslovit to, naslouchat, hledat řešení, a pak se z toho všeho dobře vyspat! Objímat se, jíst dobré a kvalitní jídlo, starat se o sebe a své bližní, mazlit se se zvířaty, pomáhat sousedům a kamarádům. Pomoc taky umět přijímat. Dnes jsou populární velká charitativní gesta, ale často zapomínáme na lidi, kteří jsou vedle nás. Jsme jakoby hluchí a slepí, ale přitom máme všemožné symboly na sociálních sítích – jak jsme PRO něco, jak jsme něco podpořili, kolik peněz jsme vysbírali… To vše je krásné gesto, ale nebylo by lepší, kdyby se toto všechno nemuselo dít? Kdybychom začali u uzdravování sebe sama, a tak tvořili lepší, zdravější a bezpečnější svět pro naše děti a děti našich dětí?
M: Mně pomáhá, když vidím, že je dobře mojí ženě a mým dětem. Že jsou spokojení a šťastní. A když je tenze nebo jsme unavení, tak mi pomůže se trochu „odpojit“ tím, že jdu běhat nebo na tenis. Skládat hudbu, hrát na klavír, procházet se bosý po zahradě, jen tak být a moc nemyslet na minulost a netrápit se budoucností. Většinou jsou to takové drobné radosti. Pak zažívám i celkem euforické stavy.
Kdy zpravidla zažíváte euforické stavy?
A: Při milování.
M: Pokud myslíte duševně emoční stav definovaný jako subjektivní pocit velké (obvykle přehnané) radosti, štěstí a tělesné a psychické pohody, tak to si nechám pro sebe, protože je to hodně intimní. Ale například při skládání hudby podobné stavy zažívám.

Je něco, v čem jste se k úžasu toho druhého opravdu našli?
A: Asi v tom, že máme hodně věcí nastavených stejně nebo minimálně podobně. Že jsme zároveň jeden druhému přítelem. Mikoláš je pro mě zároveň něco jako sloup, o který se můžu opřít, když padám.
M: Nevím přesně. Andrejka se, myslím, našla ve sbírání a sušení bylin, v pěstování květin… chodí po loukách po okolí a sbírá dary přírody. Já nad tím žasnu, ale já vlastně žasnu nad kdečím, protože úžas jako takový je pro mě jeden ze základních principů vnímání světa. Já se zase našel v běžných pracích kolem domu – řežu dřevo, starám se o zahradu, zároveň jsem trochu zedník, retušér, instalatér a elektrikář v jednom… Jen nevím, jestli je to k Andrejčinému úžasu. (úsměv)
Co je pro vás klíčové v rámci rodinného života?
A: Důvěra. Pravda a láska. Ale taky odpuštění.
M: Žít v lásce, v pravdě, v upřímnosti a pokoře, vnímat jeden druhého, chránit si naši křehkost, utužovat naši sílu… být spolu a ne jen vedle sebe, i když to zní jako otřepané fráze. Umět naslouchat jeden druhému a umět si říct všechno podstatné. A neustrnout na místě.

Vedete svým synům nějaké deníky, cokoliv, kde zaznamenáváte jejich hlášky apod.?
A: Máme alba, která už nestíháme doplňovat. Už chápu, proč jsem jako třetí dítě v rodině měla nejmíň fotek. (smích) Fotky se sice snažím pořád tisknout, ale už je nestíhám třídit, lepit…
M: Ne. Vzpomínky mají moc vyvolávat ve mně přílišný sentiment. Občas si prohlédnu fotky a uvědomím si, jak rychlé to všechno je. O to víc se snažím žít v přítomnosti, aby mi neuteklo to, co se děje kolem mě teď a tady. A moc neřeším ten zvláštní algoritmus, pomocí kterého si můj stárnoucí mozek ukládá vzpomínky. To je jeho věc. Ale je jich samozřejmě hodně, na štěstí převažují ty dobré, díky Bohu.
Tráví vaše děti čas na tabletu, telefonu apod.? A je tento čas nějak vámi regulovaný?
A: Ten čas je regulovaný. Mají v jistých fázích dne povolenou pohádku. Na tabletu a mobilu samy nejsou nikdy. Někdy, když je „krize“, tak jim pouštím na svém instagramu zábavné reels, algoritmus mi hodně generuje zvířátka, a to je moc baví. Je to ale vždy jen několik minut, které slouží k tomu, abychom se odreagovali a našli pak novej směr.
M: Tablet nemáme. V domě nemáme ani televizi. Pohádky dětem pouštíme na počítači a nejsme striktně zásadoví, spíš podle pocitu – když si potřebujeme odpočinout nebo si dopřát chvilku nicnedělání, tak si všichni lehneme na gauč a koukáme se spolu. Myslím, že je důležité, aby kluci neměli pocit, že je „odkládáme“ k pohádkám, abychom se jich na chvíli „zbavili“. Hledáme nějaký zdravý balanc. Mobil je zatím vůbec nepřitahuje, snad to tak vydrží co nejdéle.

Kdy naposledy jste si dopřáli samotu a je to pro vás něco, co potřebujete?
A: Je to to zásadní, co potřebujeme. My jsme totiž téměř pořád u všeho spolu. A rádi, ale někdy jsme zahlceni tou dětskou intenzitou. (smích) Vzhledem k tomu, že máme ten luxus a nechali jsme si malý byt v Praze, často odjíždíme každý sám, za prací, relaxem, jen tak něco tvořit nebo jen čumět do zdi. Je to naprosto skvělá záležitost a navzájem si to dopřejem, podle toho jak to cítíme nebo potřebujeme.
M: Ano, je to svým způsobem zdravé, umět být sám nebo si „dopřát“ samotu. Já ale dlouho bez rodiny nevydržím, jsem rodinný typ, většinou se mi stýská už druhý den, vlastně ještě ten večer, co nejsme spolu. Snažíme se dopřát si samotu tehdy, když je to potřeba. Andrejka si zajde na masáž, já na tenis… (úsměv)
Máte vyzkoušený nějaký fungující recept na nachlazení, rýmy apod.?
A: Já osobně nedám dopustit na dračí krev (pryskyřice peruánského stromu Croton lechleri), má široké spektrum pozitivních účinků na organismus, mimo jiné antivirové a antibakteriální účinky. Vždy, když cítím, že na nás něco jde, začnem kapat, i dětem. A pak tinktura z lichořeřišnice a taky ten nejlepší lék, a to je klid a spánek. A objetí.
M: Snažím se každý den otužovat pod studenou sprchou. Odborník na přírodní způsoby prevence proti nachlazení je Andrejka, podává mi tinktury z lichořeřišnice nebo dračí krve, zásobuje mě dostatkem vitamínových derivátů v té nejlepší kvalitě a stará se o to, abych co nejdéle vydržel. Je to moudrá žena!

Kdybyste měli možnost vyzmizíkovat jednu negativní vlastnost lidí, co by to bylo a proč?
A: Hm… Asi vzájemné obviňování se – to pověstné „on za to může“, ukazování prstem na viníka, odsouzení člověka bez znalostí celého spektra osobnosti. Kdo
je bez viny, ať první hodí kámen. Všichni jsme jedno a není to ezo blábol. Nadáváme na svět, který jsme vytvořili MY. A jen MY ho můžeme změnit. A to MY začíná od uvědomění si svého JÁ a respektování druhého JÁ.
M: Kdybych měl tu možnost – ale nemám, takže čistě hypoteticky. No, asi závist. Radši se pokouším vyzmizíkovat negativní vlastnosti u sebe – to totiž na rozdíl od „u lidí“ můžu ovlivnit.
Andrejko, vnímáte, že máte na tomto světě nějaké poslání? A jaké?
To je otázka, co si často kladu. Každý z nás potřebuje najít svůj osobní smysl života. Svoje vlastní uplatnění – ten pocit, že jsem tady správně a že jsem dobrý pro tento svět. Jsem v procesu vývoje a asi to teď přesně nevím, minimálně to nedokážu pojmenovat. Proč jsem tady. Jsem ve fázi, že teprve teď přicházím na to, kdo opravdu jsem. A asi až pak bude jasnější proč.

Mikoláši, co pro vás zatím byla největší výzva v rámci budování nového domova? A na který svůj kutilský počin jste skutečně pyšný?
Celkem se mi, myslím, povedly betonové stěrky v koupelnách a kuchyni a taky na krbu a nových schodech, které jsme tu postavili. Povedla se i dřevěná terasa a plot… Vlastně se to tady dost povedlo (smích) Ale že bych na to byl pyšný, to asi ne. Pyšný jsem na naše děti. Největší výzva byla ustát celou rekonstrukci domu a nepodléhat pocitům zmaru a zoufalství, když se něco nepovedlo hned a úplně podle našich představ.
Na co byste chtěli, aby se vás někdo zeptal v rozhovoru?
A: Cha, asi jak si představuju svoje stáří. (smích)
M: To nevím. Sám si pokládám spoustu otázek každý den. A jen na některé z nich si umím odpovědět. Ale dobře, tak třeba: „Jakou vůni máte nejraději?“
A teď si na tu otázku odpovězte.
A: Všichni se furt ptaj spíš na to, jak si udržuju mládí. (smích) A já jsem taky pod šíleným tlakem, protože jsem žena, která jako mladá byla „ta kráska“, a dnes už cítím, že to jde do kytek. (smích) Ale zároveň chci dosáhnout toho, abych byla krásná pořád – duchem, životem, srdcem, i když mi úplně spadnou víčka a moje kůže bude povislá. A tak si často představuju stáří, které je krásné. Normálně si ho vizualizuju. Chci zvířata, kytky, stromy… Někdy sníme o nějaké malé kavárničce nebo romantickém penzionku ve familiárním stylu, třeba na jihu Itálie nebo tak. Aby nám ty staré kosti ohřívalo sluníčko.
M: Vůni mojí ženy – kombinace kůže, květů, kadidla a dokonalé tajemné božské esence – kterou bezmezně miluji.
Se kterou dvojicí byste si rádi přečetli rozhovor na City & Folks?
A: S Petrem Vachlerem a jeho ženou Marií. Marií – hlavně Marušky odpovědi mě zajímají, jaký život je s Petrem. (smích)
M. S Honzou P. Muchowem a jeho ženou Marií.
Děkuju Andrejce & Mikolášovi za rozhovor.

pozn. Dvojrozhovor vznikl v říjnu 2023 pro knížku Dvojrozhovory – odpovědi na otázky, na které není nikdy čas.
Na knížku se můžete mrknout tady a jejím zakoupením tak můžete podpořit fungování City & Folks. Díky!