„Nemocný dítě nenaplánuješ stejně jako špatný počasí. Já jsem hodně těšící typ, když se na něco začnu těšit a nevyjde to, bývám hodně smutná. Jak malé dítě. Těším se pořád, ale dávám si menší nároky na těšení,“ říká ANNA BOROVIČKOVÁ ROČKOVÁ, ilustrátorka, kolážistka, básnířka & divadelnice.
„Pro mě je priorita hlavně Láska. Ve všech formách (k sobě, k bližnímu svému, romantická, naivní, k přírodě…). Snažím se s ní v srdci na věci nahlížet a taky i konat, jak jen to jde,“ říká PAVEL BOROVIČKA, kameraman, režisér, střihač & tvůrce videoklipů kapely Bert & Friends.
Jaká životní filosofie je vám blízká?
Anička: Já nevím, jestli se to dá nazvat jako životní filozofie, ale postupem času, a teď s dítětem obzvlášť, jsem došla k tomu, že je nejlepší brát věci tak jak jsou. Snažit se to přijmout i s nedokonalostmi. Nemocný dítě nenaplánuješ stejně jako špatný počasí. Já jsem hodně těšící typ, když se na něco začnu těšit a nevyjde to, bývám hodně smutná. Jak malé dítě. Těším se pořád, ale dávám si menší nároky na těšení. A to je další část té mé „životní filozofie“, že za těšení stojí i ty nejmenší věci. Teď kupříkladu se těším, až začne to prvotní jaro a venku se bude dát chodit jen v tričku a navečer přes sebe hodím mikinu a bude dobře. Těším se každý den na to, až budu spát a něco se mi bude zdát. Těším se na každou další snídani v naší sluneční kuchyni. On vlastně právě souhrn všech těchto maličkostí dělá život, ne?
Pavel: Huh. Těžká otázka. Dokázal bych se na to téma bavit a špekulovat hodiny. Řekněme, že si ji tak nějak pořád hledám a formuju. Každopádně asi zásadně inovativní nebudu. Pocházím z křesťansko-humanistického a zároveň dost liberálního prostředí. Takže řekněme, že to je mi tak obecně nejblíže. Kdybych to měl více popsat, tak je pro mě priorita hlavně Láska. Ve všech formách (k sobě, k bližnímu svému, romantická, naivní, k přírodě…). Snažím se s ní v srdci na věci nahlížet a taky i konat, jak jen to jde. Pravda, že to ale občas není tak jednoduché… Každopádně zrovna na téma hledání smyslu života a vůbec umím vést sáhodlouhé debaty! Ideálně někde u piva nebo u ohně.
Na co si myslíte, že má ten druhý extra talent?
A: Na vedení konverzace s kýmkoli a jakkoli. Umí si prostě povídat s lidmi nehledě na to, jací jsou, v co věří a koho volí. Umí dobře naslouchat a citlivě měnit téma, když cítí, že se blíží do slepé uličky. Bravurně debatuje a v debatách o politice, náboženství, filozofii, umělé inteligenci si až „rochní“, výstižnější slovo mě nenapadá. Já s přibývajícími roky začínám být nějak víc introvertnější obzvlášť ve skupině o více jak pěti lidech a taky se neumím moc bavit s lidmi, se kterými se nemám co říct nebo mi nejsou sympatičtí. V tento moment většinou nastupuje Pavel a za to ho miluju. Velice typické je třeba to, že na svatbách si vytipuje strategicky výhodné místo (blízko jídla i pití s rozhledem na okolní dění) tam zakempí a za hodinu už tam vede debatní kroužek a je šťastnej.
P: Hah. I těch „extra“ je vlastně hodně. 🙂 Myslím, že Anička je v umění perfektní vypravěč. Umí pomocí koláže, fotkou nebo kouskem textu předat strašně moc. Tak nějak nadčasově a univerzálně! Myslím, že kdyby někdo našel její koláže a texty za 1000 let, tak s tím člověkem budou stále komunikovat a nezestárnou. No a druhý extra talent je to, že umí vytvářet něco, co bych nazval domovem. Jsou to spíše takové ty drobnosti, např. když jedeme na výlet, tak vymýšlí koncepční rodinné svačiny apod. Vůbec mám pocit, že se ráda stará o to, ať jsou všichni doma co nejšťastnější. Dělá ji radost, když může ráno udělat obrovitánskou snídani a všichni u ní strávíme celé mládí.
Jaké jedno kouzlo byste chtěli umět?
A: Umět zakonzervovat momenty mrknutím oka. Umět si je pak znovu vybavit do všech detailů a nikdy je nezapomenout. Jak co vonělo, jaké bylo počasí, kdo co řekl a jak se kdo zasmál a kdo měl za zubama kousek salátu od večeře, jaká zrovna hrála písnička a co jsem v ten moment cítila já. Možná něco podobného jako byla Myslánka v Harry Potterovi. Akorát bych pak musela zvládnout nežít jenom v momentech co se staly, ale hledět dopředu a zažívat dál. To u chorobných nostalgiků jako jsem já bývá někdy oříšek.
P: Kus mě chce strašně říct kouzlo, které by bylo k něčemu dobrému, většímu a lepšímu než já. Třeba mít moc usmiřovat lidi a vyvolávat v nich jen to dobré. Ale upřímně? Já sem chtěl vždycky lítat. Často to i ve snech dělám. Takže asi budu sobec a chtěl bych prostě umět lítat. 😀
U čeho jste se naposledy společně dojmuli?
A: My se dojímáme skoro pořád mám pocit a nejčastěji to teď bývá díky našemu synovi Antonínovi. Vlastně pořád nějak nemůžeme uvěřit, že tu s námi je, a že je to tak skvělej a vtipnej týpek. Když měl nedávno rok, šli jsme se projít k porodnici pod okna, kde se v brzkém ránu narodil. Měla jsem ho v náručí a ukazovala mu stromy, které tehdy byly vidět z porodního boxu. Podobně jako se čápi vrací na místa, kde hnízdili a snesli mladé jsme se i my vrátili na místo, kde to všechno začalo od nuly.
P: Tady to bude jednoduché. Skoro každý den nad naším malým Antonínem. Většinou, když jde spát, tak se s Aničkou dojímáme nad jeho fotkami, které jsme s ním přes den nafotili.
Při čem zapomínáte, že existuje čas?
A: Když v klidu vařím a nic mě nikam nežene. Když jedeme někam na výlet vlakem a zírám z okna na míjení krajiny nebo skoro pokaždé, když jedeme někam na dovolenou. To po pár dnech nevím co je za den a to je znak kvalitní dovolené.
P: Když zrovna otevřu tiktok…haha 😀
„Aha moment“ vašeho života s dítětem?
A: Pro mě to bylo jednoznačně uvědomění si, že mě miluje stejně tak moc, jak já miluju jeho. Že ta bezpodmínečná láska je oboustranná a všechno co mu dáváme on přijímá a tvoří to jeho každodenní realitu. Celej svět. Od toho momentu to šlo všechno nějak hladčeji než předtím. Ale chvilku mi to trvalo, než jsem k tomu uvědomění vlastně došla…
P: Asi, když jsme ho přivezli z porodnice. Antonín ještě pořád spal v autosedačce, která byla položená uprostřed obýváku. Po celém tom kolotoči s porodnicí, kontrolami, papírama a komunikováním s dalšími lidmi. Nastal ten moment, kdy jsme se octli doma sami a v té chvilce ticha jsem si uvědomil. „Aha“, tak teď už jsme tři. A nikdy to nebude jako předtím.
Jak důležitý je pro vás balanc mezi rodičovstvím a prací? Máte pocit, že musíte volit to, nebo to?
A: Snažíme se doma to neustále nějak sladit tak, aby v tom všichni zúčastnění byli spokojení. Strůjcem mého pracovního času je teď Antonín. Takže pracuju, když večer usne. Ale je to těžké, protože všichni víme, jak to mají děti se spánkem… Já i Pavel pracujeme kreativně a není to tak, že teď sedneme ke stolu a všechno ihned začne fungovat a nápady přicházet. Chce to čas a toho je na práci pro mě málo, ale nějaké minimum zvládám a jsem za to moc vděčná. V září jsem se vrátila na jedno odpoledne v týdnu zpátky do divadla a po nocích se snažím lepit a stříhat a věřím, že do budoucna to slazení mezi rodičovstvím a prací bude jednodušší a jednodušší.
P: Je to pro mě dost důležité téma. Určitě se v tom pořád hledám/e. Myslím si, že rozhodnutí nevěnovat se kariéře a tvorbě na 100% jsme si zvolili už v momentě, kdy jsme se rozhodli mít dítě. Tak to prostě je. Každopádně to neznamená, že se těch věcí člověk vzdá. To vůbec ne. Musíme akorát pořád bojovat s tím, že to není těch 100%, jak jsme byli zvyklí a je to o tom si najít ten „happy place“…ten balanc. Tak abychom mohli oba naplnit naše pracovní/kreativní a umělecké potřeby a zároveň abychom plnili tu rodičovskou roli podle našich představ. Je tam určitě spoustu překážek. Máme časté debaty o tom, jak to udělat, aby celá tahle jízda fungovala z pohledu finančních příjmů a zároveň času vůbec si dělat příležitosti a tvořit „jen tak“, což je zrovna u nás taky moc důležité. Abych byl upřímný, tak to pořád kulhá a Anička těch kompromisů stále dělá více než já. Ten ideál jsme ještě asi nenašli, ale doufám, že se k němu přiblížíme tak, abychom v pohodě zaplatili nájem a zároveň jsme na sebe měli dost času.
Po čem toužíte v roce 2024?
A: Po lepším a kvalitnějším spánku a společné dovolené někde na severu.
P: Asi abychom našli právě ten správný balanc s Aničkou a Tondou a nejvíce se navzájem užívali. Jo a koupit si nové auto, abychom mohli cestovat po Evropě (ale život je fajn i bez nového auta, žejo…).
Co je potřeba zažít v Brně?
A: Loudat se městem jen tak, protože kdykoli na vás během loudání přijde chuť na dobrou kávu či jídlo, je velká pravděpodobnost že budete mít nějaký fajn podnik jen pár kroků. Jinak zcela konkrétně třeba procházka na Kraví horu k hvězdárně nebo piknik v parku Lužánky s Friedrich kafé rohem. Nebo perla uprostřed sídliště Bratrs bistro.
P: Obecně ta gastro scéna je tu kvalitativně dále než kde jinde, ale o tom už je milionkrát napsané. Navíc já jsem spíše takový ten pajzlový typ. Každopádně chodím na pivo do hospody „Rosnička“ určitě doporučuju O:). No, jinak já bych asi doporučil, ať se lidi projedou lodní dopravou nebo jen tak půjčenou lodičkou na brněnské přehradě. Je to chvilinka z centra a člověk má takový pocit jak u moře. Moc fajn.
Koho vás baví sledovat na sociálních sítích?
A: @anoukdepoulain, která šije a píše o věcech o kterých se nemluví , @silvie_tiplicova, která vaří, chutná, cestuje, @rudyjude, to je taková moje mateřsko-pracovní modla, ta dělá snad úplně všechno, co bych chtěla dělat já a k tomu mají nádherný dům kdesi v USA a staví svépomocí nový, @samyoukilis, fotograf, který zachycuje takovou tu krásu v každodennosti a @nathalie_lete, ilustrátorka, která vytvořila a stále vytváří svými ilustracemi úplně nový svět.
P: Uf, toho je. Jednou bych měl mít pořad jen o mých playlistech, kde si schraňuju různé ytb kanály a všechny zajímavé věci a bizáry na internetu. Ale takhle, co mi teď padne na mysl třeba na instagramu. Poslední dobou miluju koukat na fotky od Kuby Zemana (@zemankuba). Super výběry ze všech těch internetů dělá v reels Michal Vokoun (@nafoukanejmarketer) a skvělí jsou kluci @pracovnici_na_vesnici.
Aničko, jak si přišla na nápad, že budeš stříhat a lepit, tvořit koláže? A co považuješ za svůj dosavadní majstrštyk? 🙂
Lepení a stříhání přišlo tak nějak samo, výtvarno bylo u nás doma přítomné odjakživa. Nejvíc jsem se rozjela během pandemie covidu, kdy najednou nebyla škola ani práce a byl čas na to se trochu uzavřít sama v sobě a věnovat se pořádně tomu, na co vždycky nebyl dostatek času. Majstrštyk je za mě vůbec ta skutečnost, že se koníček může přetransformovat do práce. Že mám na tohle živnostenský list a můžu dělat to, co mě baví a naplňuje.
Pavle, jaký hudební videoklip za poslední dobu tě oslovil a kdybys mohl režírovat videoklip komukoliv, komu by to bylo?
Z těch zahraničních mě tento měsíc donutilo se kouknout více než jednou na klip METTE – MAMA’S EYES. Pak je ještě moc fajn klip: MGMT – Nothing To Declare anebo ještě „Free Nationals, A$AP Rocky, Anderson, Paak – Gangsta“. Osobně nejradši dělám klipy samozřejmě pro Bert&Friends, to je srdcovka kde klipy a vizuály vlastně vymýšlíme konstantně. 🙂 Asi nemám nikoho takhle přímo vysněného. Určitě bych někdy rád dělal klip, kdy můžu neřešit peníze a jen zhmotňovat představy (To zrovna u hudebních klipů ale není zvykem! :D)… Každopádně kdybych měl přeci jenom pustit do éteru nějaké jméno, tak bych si rád udělal nějaký popík… Poslední dobou mám v autě cestou do práce takovou guilty pleasure, a to je „Pam Rabbit“, tak klidně s ní něco vymyslet by mohla být sranda.
Na co byste chtěli, aby se vás někdo zeptal v rozhovoru?
A: Už jste někdy na nějakém projektu pracovali spolu? Pavel za kamerou a ty před ní?
P: Jsi šťastný?
A teď si na tu otázku odpovězte .
A: Ano! Opravdu zajímavé, že se ptáte, protože shodou okolností tento společný projekt spatří světlo světa někdy v průběhu dubna. Jde o projekt, který jsem já mohla slepit a vystříhat a s pomocí mého bývalého spolužáka, kamaráda a divadelního kolegy jsme vytvořili krátký loutkový pořad o původu slov a milovaný Pavel ho celý točil a stříhal. Takhle, když to píšu to zní hrozně nerdsky, ale fakt je to malebný, vtipný a poučný! Jmenuje se Jazykovědma a půjde do programu iVysílání České televize během dubna. Tak se těším, jaké budou ohlasy.
P: Jsem.
S jakou dvojicí byste si rádi přečetli rozhovor na CITY &FOLKS?
A: Mí první, kteří mi napsali, jestli bych jim neslepila svatební oznámení – S Anet a Honzou Zimovými.
P: Eva Pjajčíková a Kuba Rálek.
Děkuju Aničce a Pavlovi za dvojrozhovor.
